From beaune

Už mi zbývá z Burgundska jen posledních pár obrázků. Na to jak se mluvívá o typických barevných střechách, jsem jich tolik v městech a vesničkách neviděl. Ale tahle je z jedné stavby, která je pro Burgundsko přímo výstavní a erbovní a tak jí poslední povídání začnu.

From beaune

Copak byste řekli, když byste přišli na hlavní náměstí v Beaune a podívali na se na tuhle stavbu, že to zač?

From beaune

A po nahlédnutí viděli tohle nádvoří? nu rozhlédněte se…

From beaune

není to vévodský palác – ten sídlil, zde, než se vévodové odstěhovali do Dijonu a do historie. Dnes je tam museum vína.

From beaune

a hlavní kostel v Beaune je sice pěkný od západu…

From beaune

i od východu, ale taky je jinde

From beaune

Tuhle zvláštní instituci založil v polovině patnáctého století kardinál Nicolas Rolin a od té doby slouží prakticky dodnes jako něco mezi domovem důchodců a léčebnou. Dřív by se k tomu ještě dodal chudobinec.

From beaune

zdravotnické a sociální služby Hostel Dieu, Hospic de Beaune, dnes přeážně poskytuje v adekvátně moderních prostorách, v těch historicky nejcennějších je dnes zajímavé museum

From beaune

brzy tak zjisíte, že ten objekt hned vedle náměstí je vlastně původní hospic, kde bydlela či ležela většina klientů či pacientů.

From beaune

mimochodem jak vidno středověk byl opravdu ukrutně temná, hrubá a grobiánská doba, jak vidíme

From beaune

nebo z druhé stránky vzato, někdy ten pokrok za, řekněme pět století za tak daleko nedošel, když bychom se podívali na starší domovy důchodců u nás a jejich pokoje podobné sálům, že.

From beaune

než letmo nahlédneme do zázemí hospice jedna poznámka o zvláštní stránce jeho tradice. Budeme, samozřejmě, mluvit o vínu. Jednak prý mělo víno pevné a značné místo v terapii v hospicu používané, což prospívalo jeho věhlasu. Nu a protože jsme v Burgundech a zařízení jako hospic potřebuje a dostává různé dary, nadání a odkazy, sešly se v majetku hospice postupně velmi zajímavé vinice. Jejich produkci hospic každý rok draží. Dražba je jednou vinařských událostí roku, koná se vlastně přes ulici v budově, kde bývá běžně část beaunských trhů. S ohledem na kvalitu a prestiž vín i hospice bývají výtěžky dosti bohaté. Malá část slouží na podporu vlastních aktivit moderní zdravotnické části hospice, zbytek jde na různé další zdravotnické a podobné projekty.

From beaune

k jistým zajímavostem muzea asi patří kuchyně instalovaná s vybavením řekněme novověkým

From beaune

včetně kuchyňského robota z tuším sedmnáctého století.

From beaune

a podobně zajímavá lékárna.

From beaune

na tenhle polyptych se původně dívali klienti hospice v hlavním sále, ale dnes je umístěn ve zvláštní místnosti na konci prohlídkové trasy….asi aby vydržel ještě pár dalších století.

From beaune

Samozřejmě Beaune není zajímavé jen slavným hospicem. Stojí za procházku historickým jádrem a třeba i za návštěvu některého z četných obchodů s vínem, sklepů či vinoték. Mějte ostatně na paměti, že v centrum města se vlastně skoro všude procházíte po milionech, ať už je počítáte v lahvích, nebo celkem vzato v eurech.

From beaune

Nu pěkně by se sedělo a povídalo, ale byl jsem na výletě jen týden, takže to by bylo protentokrát vše. Děkuji za pozornost, snášenlivost i pochvaly.

From Tournus, St. Philibert church

No ona je sice pravda, že se člověk tahle někdy podívá a má dojem, že to rčení o blahobytném životě Hospodinově v říši Franků mohlo vzniknout docela snadno….

From Tournus, St. Philibert church

kraj malebný, víra pevná jak ty dávné chrámy, no zkrátka hotová předsíň ráje…

From Tournus, St. Philibert church

což o to, oni si to možná někdy v devátém století mniši prchající odkudsi ze severu Francie mysleli taky. Už měli dost normanských nájezdů, tak sbalili co mohli, na předním místě relikviář sv. Philliberta a vyrazili na jihovýchod.

From Tournus, St. Philibert church

Usadili se právě v městě Tournus, kde obsadili či převzali starší klášter a přestavěli ho po svém. Zanechali nám tak jednu z výtečných ukázek raně románské architektury. I když je dnešní stavba patrně výsledkem dostaveb trvajících až do počátku dvanáctého věku, přece jen můžeme myslím docela obdivovat, co tehdy burgundští zedníci a stavitelé dokázali zbudovat.

From Tournus, St. Philibert church

Mimochodem chudáci mniši si dvakrát nepomohli, když před Normany utekli na východ. Po čase museli čelit maďarským nájezdníkům – až se nakonec naštvali podruhé a přestěhovali se na třetí štaci kamsi ke Clermond Ferrand. Zajímavé, je že svého patrona nejspíš už nechali v Tournus, což mohlo trochu naštvat zdejšího služebně staršího patrona. Byl to nějaký sv. Valerián, který přišel k mučednické palmě právě tady někdy v polovině druhého století pokud si pamatuju. Nad jeho hrobem pak, jak už kázal mrav a zbožný obyčej doby, postupně vyrostl čím dál větší kostel a kolem něj se rozložil klášter. Pak ale přišli ti mniši na útěku, přinesli si Phliberta a na Valeriána se krapet zapomnělo. Když pak další nájezdníci hnali mnichy zase dál, Phlibert už zůstal na svém. Ani vám nevím, jestli bych se měl klonit k představě, že další vlna lupičských vpádů mnichy naštvala natolik, že přestali být spokojeni s kvalitou patronátu nebo naopak nabyl Philibertův patronát takové síly a váhy, že s ním raději nehýbali.

From Tournus, St. Philibert church

Tak či tak, kus poctivé a pěkně dochované práce tu po klášteře zůstal. Zajímavý je už tím, co znáte třeba z některých anglických katedrál, třeba ve Wells nebo Canterbury. Katedrála či opatský kostel nestojí v takovém případě jen tak někde na náměstí, ale mají svůj „okrsek“, což je třeba několik ulic do kterých se vstupuje zvláštními branami, je to takové „městečko v městečku“.

From Tournus, St. Philibert church

nějaký ten křížový ambit s rajským dvorem by se tu samozřejmě našel taky

From Tournus, St. Philibert church

interiér je samozřejmě po románsku trochu tělnatější, ale nemusíte se bát, nebo těšit, že vás čeká nějaká hrubě naházená temná jeskyně.

From Tournus, St. Philibert church

i když se člověk tu a tam neubrání dojmu, že do gotiky architektura přece jen jaksi vyzrála a povyrostla.

From Tournus, St. Philibert church

akorát když se dívám na tyhle varhany nějak se nemůžu rozhodnout, jestli s basilikou nakonec přece souzní, nebo spíš v ní trčí. Nu, vždycky může být hůř, viděli jsme třeba v Pontigny, že.

From Pontigny

Tak vám nevím. Ono se říká „mít se jako Pánbůh ve Frankrajchu“, ale jeden by někdy váhal nad tím, jestli bych si pod tím vždycky představil fajn dovolenou. Samozřejmě, že zrovna Burgundsko bylo zemí svého času místem které mohlo duchovní tradice vyvážet….a vlastně to dělalo…., samozřejmě, je tu ta věc s „první dcerou církve“ – jenže ta galikánská dceruška bývala taky hodně paličatá a posléze bylo ještě hůř, vzpomeňme na počátky a konce Cluny a Citeaux.

From Pontigny

Nu mnoho z nich ke koukání nezbylo. A nejsou v tom samy. Tyhle obrázky jsou z Pontigny, druhého ze čtyř velkých dceřinných opaství Citeaux. Dceři se vedlo lépe než matce v tom, že tu aspoň zůstal stát pěkný a cisteriácky strohý opatský kostel.

From Pontigny

jinak tu stojí pramálo, co by stálo za zvláštní zmínku. K návštěvě zve spíš historie a lidé s opatstvím spojení. dalo by se vznosně říct, že z Pontigny je vidět až do Canterbury. V každé případě je fakt, že zde, v exilu, nějaký čas ve dvanáctém a třináctém století žili tři canterburší arcibiskupové. Dva z nich to dotáhli až ke cti oltáře, což jaksi naznačuje, že nežili dvakrát pohodlnýn životem a v Pontigny nebyli zrovna na letní dovolené. Nějaké dva roky tu pobyl Tomáš Beckett, poté co se poněkud narychlo vzdálil z Anglie, protože jeho vleklé spory s králem Jindřichem dospěly do stadia, kdy po něm někdejší kumpán z pitek zača vedle nadávek metat i soudní obsílky a rozsudky. Jak víme, když se pak pak Beckett z exilu vrátil zpět na svůj stolec, nečekal ho pak nakonec nějaký další soud, ale banda zabijáků, kteří ho ubili v jeho vlastní katedrále. Zkrátka král tak dlouho nadával, co to má u dvora za třasořitky a lenochy, že dovolí, aby krále obtěžoval nějaký neurozený klerik…až čtyři z nich pochopili, že Jeho Veličenstvo projevilo svou vůli a krále toho dotěrného kněze zbavili. Další Jindřich o pár století později se pok snažil památku a vzpomínku na Becketta zrušit a zakázat. Povedlo se mu, či spíš jeho pochopům, někam zašantročit jeho ostatky. Nemám dojem, že by jinak ve svém záměru dosáhli jakéhokoliv trvalého úspěchu.

From Pontigny

Nu a zase relikviář s ostatky dalšího z canterberských arcibiskupů, Edmunda z Abigdonu, zvaného též Edmund Rich, jsou jednou z mála věcí, které zůstaly ve výbavě kostela v Pontigny. Edmund se narodil nějakých pět let po vraždě Tomáše Becketta a na jeho stolec usedl když mu bylo asi šedesát. Po šesti letech dramatického úřadování i on odešel do exilu. Jak se ukázalo, byl spory a porážkami unavený muž už na samém sklonku svých dní, zemřel po několika měsících. Za dalších pár let byl prohlášen za svatého a možná nedosáhl coby posmrtný divotvůrce takového věhlasu jako Beckett (ovšem ten měl svého času takové postavení, že mu krom Říma a Compostelly asi po Evropě nebylo rovného), ale v každém případě to stačilo na to, aby víceméně v klidu přečkal soumrak i úpadek opatství a všechno, co se pak ještě Francií přehnalo.

From Pontigny

asi i kvůli tomu, co se tu všechno přehnalo, je kostel v Pontigny dnes poněkud prázdný

From Pontigny

ne že by na to bylo podívání špatné nebo ošklivé….ale ten dojem prázdnoty tu jaksi je

From Pontigny

skoro bych podezíral pozdější správce kostela, že jim přišel opravdu až příliš prázdný. A tak tam udělali chór. Ne že by ho kostel, samozřejmě, neměl.

From Pontigny

Jenže v Pontigny projdete dveřmi v „rod screen“ a poněkud překvapeni zjistíte, že tenhle pěkný barokní řezbářský kousek je vůči původnímu chóru kostela předsunut a končí ještě před křížením lodi a transeptů. Možná tím měl vyniknout Edmundův relikviář, určitě by se bohatší členění interiéru dalo najít na mnoha jiných místech, ale tady jsem z toho byl přiznávám poněkud zmatený.

From Pontigny

z čeho ale člověk zmatený být nemůže, i když ho některé universální prvky lidského chování nemusí těšit, je pohled na příčky oddělující nynější chór do bočních lodí. Pokud by měly platit data, kterých jsem si teď všiml (1925 a 1975) pak tam ta nevykořenitelná drásání správci asi nechávají jako historický doklad, pokud by to byla data narození, pak by rýpalové už touhle dobou buď mohli mít rozum, nebo potíže se k tomu škrábání ohýbat.

From Pontigny

naštěstí tahle architektura nějaké to rýpání vydrží….

From Auxerre

Jak jsem tu už říkal několikrát, poznávání cizích krajů se zájezdem znamená, že v některých případech toho uvidíte pramálo. Nejvíc to, přirozeně, člověka mrzí ve městech. Vůbec pokud jsou větší a od podívání zachovalejší. Což je, pokud jsem mohl vidět, v nejvyšší míře případ právě Auxerre. V každém případě jsem si za poklusu stihl všimnout, že kříženci mezi domovním znamením a vývěsním štítem se v tomhle kraji vyskytují v impozantním měřítku. Bohužel jsem neměl čas a příležitost zjistit, zda „U zlaté boty“ najdeme dnes spíš ševcovnu nebo nálevnu, osobně se kloním k druhé variantě, ale jak vidno bylo stejně zavřeno, takže od podívání jeden stejně nic nezjistí.

From Auxerre

Jinak se, lákavé a malebné, centrum metropole Dolních Burgund pyšní také Hodinovou věží, čili jakýmsi místním orlojem.

From Auxerre

Od podívání pěkný a zajímavý. Pokud by se vám chtělo podotknout, že to zas taková sláva není, budete na jedné straně mít jistě pravdu….

From Auxerre

na druhé straně čtu, že Auxerre je dnes město o nějakých čtyřiceti tisících obyvatelích. Na naše poměry počítáno, solidní okresní město. Nu a nabízí se otázka, kolik bychom postavili do soutěže pěkně dochovaných okresních měst…orloj sem, orloj tam…

From Auxerre

Inu tak….orloj sem, orloj tam…To proto, že katedrály sez důvodu elementární fair play do takového poměřování počítat nedají. Ta v Auxeere je zasvěcená sv. Štěpánovi, čili St Etienne. Možná jsem to tu už povídal a možná víc než jednou. Ale při pohledu na tohle západní průčelí odpusťte případné opakování. Četl jsem nebo kdesi slyšel, čím to prý má být, že jsou západní průčelí tolika katedrál či basilik tak nápadně až křiklavě asymetrická. Jistěže člověka hnedle napadne: došly peníze, umřel donátor, přišla válka, mor a bída s nouzí. Nu to by nesporně ledacos vysvětlilo, nicméně pokud jde o stavby tak rozsáhlé a pověstně věkovité pokud jde o o termín dokončení, není to asi vysvětlení ani úplné ani dostačující. I kdyby to byla jen zbožná lež umožňují ušetřit rodu či dynastii donátora kasu a zachovat tvář, přece jen odpovídá jak duchu své doby, tak jakési pokoře, které se čeleď architektonická od té doby nesmírně vzdálila….někdy ke své vlastní škodě. Nu oč tedy mělo jit? O to, že tvůrci právě západním průčelím jaksi předznačili své dílo, jinak plné krásy, pestrosti a smělosti, známkou nedokonalosti jako projevem pokory před Stvořitelem. Jisté je jedno. Procházka každou druhou katedrálou vám ukáže, že to bylo dílo lidí věci znalých, sebevědomých, hravých, ba smělých neřku-li drzých. Stejně tak je zřejmé, že i když pro ně západní průčelí bylo nesporně vývěsním štítem jejich díla, často tam přece jen ten letmý úklon hlavou, či pokleknutí před Tvůrcem Všehomíra udělali…..jen ovšem proto, aby z té katedrály udělali svůj obraz světa se všelijakými bizarnostmi, které jsme viděli a ještě samozřejmě uvidíme i odsud.

From Auxerre

Samozřejmě, pokora je jedna věc a řemeslná čest věc druhá. Nevím jak vy, ale já mívám při pohledu na vrcholně gotická kamenická díla ať na portálech nebo na klenbách jakási dojem, že se nedívám ani tak na kamenickou jako spíš na krajkářskou práci.

From Auxerre

tedy ona to samozřejmě poctivá práce s kamenem je člověk si skoro říká,že by měl vydržet nějakou tu půlhodinu před vchodem, aby si všechny ty scény náležitě prošel….Nu nevím jak vy, ale já to nakonec nedělám, ani když mě nehoní zájezdový poklus.

From Auxerre

Uvnitř najdeme čistý, elegantní interiér, jeden z těch, který svým způsobem vysvětlují ona nedodělaná západní průčelí.

From Auxerre

nu ale jak byste si už asi touhle dobou všímali sami, kamenické cechy si i v Auxerre prostě….hrály. Když se po těch kamenných hlavách podíváte, všimnete si, že na jednu očividnou světici, krále, královnu, nebo jinou váženou a počestnou osobu připadne jeden pitvor, pokud bychom se nakonec nedopočítali, že zrůdičky hrají lehkou přesilovku.

From Auxerre

dalo by se možná říct, že nakoenc jeden neví, kdo tu je za šaška

From Auxerre

případně jestli by se nedal vymyslet nějaký příběh o Andělíně princezně

From Auxerre

a jejích žabích letech. Podotýkám, že pokud je vám hlava na krku milá, nezačínejte, vůbec před princeznami, s žerty na téma žába a a žabec. Princezny jsou za prvé vždy přesně tak akorát nladé a za druhé, pokud už je nějaká obojživelná epizoda postihla, řeči o žabcích by příslušnou Její Jasnost nemusely potěšit

From Auxerre

Nemluvě samozřejmě o tom, že ve srovnání s princeznou je samozřejmě každý pouhý skřet. Mimochodem, taky máte dojem, že se snad uměním gotických kameníků inspirují i někteří vývojáři počítačových her a fantasy malíří? Já ted mám skoro dojem,že tenhleten rabiját jakoby zrovna z monitoru vypadl. A pak se divte, že se mluví o dlouhém středověku

From Vezeley

Mohu vlastně plynule navázat. Právě od té slavné restaurace se zakladatelem tragické paměti jsme pokračovali na do městečka, které dnes napočítá sice sotva pět set obyvatel, ale skoro bych řekl, že nejméně stejný počet návštěvníků se ve Vézelay zastaví za den i v mdlém čase na přelomu podzimu a zimy. Jedny zajímají kruciáty, druzí se možná chystají na pouť a další třeba Marie Magdalena, ať už z jakéhokoliv důvodu. Jo vlastně, nesmím zapomenout na Romaina Rollanda, který v městečku trávil poslední léta svého života. To by ostatně snad nasvědčovalo tomu, že zrovna bojový duch křížových výprav nahoru a dolů po hlavní ulici k basilice neběhá.

From Vezeley

tedy ne že by na žíznivé pocestné, možná i duchy (špiritus jako špiritus), ve Vézelay nebyli připravení….jsme přece v Burgundsku, že..

From Vezeley

nu začněme od začátku…..a nepůjdeme zrovna k Adamovi, ale k Máří Magdaleně. Benediktinští mniši z clunyjské federace právě na držení ostatků světice založili věhlas basiliky. Ono se to ovšem postupem doby zamotalo, protože další ostatky se objevili kdesi v Provence a nakonec se zdeúředního uznání dostalo jim. Mám ten dojem, že to, nesporně čistě shodou okolností ovšemže, bylo někdy v době, kdy papež kvartýroval v Avignonu. Nu a to, že dnes mají ve Vézelay jen takhle skromný obsah relikviáře, nenápadně uloženém v kryptě basiliky, tak to je zase práce nějakých vandalů mezi hugenoty, kteří za náboženských válek ostatky ve Vézelay uchovávané zničili.

From Vezeley

Pak tu máme ty kruciáty. Druhou křížovou výpravu vlastně právě ve Vezelay vybub….totiž plamenným kázáním vyhlásil Bernard z Clairvaux. O něco později se zase ve Vézelay spojila vojska francouzského a anglického krále. Už pro tyhle dvě události nejspíš městečko bude hodně přitažlivé pro ty, kdo mají rádi francouzskou historii a její osobnosti. Do toho já se moc zaplétat nebudu poněvadž by to skončilo pohromou. Jen podotknu, že dvakrát velké štěstí Vezelay v téhle souvislosti nepřinášelo. Výpravy dopadly nevalně, Richarda Lví Srdce při návratu z té třetí čekalo poněkud potupné zajetí v Rakousích; je ale možné že jeho máteř, Eleanora Akvitánská se na to, že během předchozí výpravy přišla k rozvodu se svých francouzským královským chotěm Ludvíkem VII. a posléze ke sňatku s anglickým Jindřichem II., z něhož vzešel právě Coeur de Lion, dívala i jinak. Těžko říct.

From Vezeley

Jedna věc, či role nebo funkce, baslice zůstala. Je jedním z tuším čtyřech hlavních míst ve Francii, kde začíná trasa slavné el camino, pouti k hrobu sv. Jakuba do Santiaga de Compostela a to, poměrně logicky, ta nejdelší.

From Vezeley

Přes svou pohnutou historii je basilka dodnes velmi dobře dochovaná ve své románské podobě, což je právě tak typické pro Burgundsko, jako vzácné pro jiné kraje.

From Vezeley

jak jsem už v tomhle vyprávění opakoval několikrát…..tam kde na to byli lidé, peníze a nápady stavělo se už v čase románské architektury v notně majestáním stylu..a asi i proto, když už možná bylo lidí, peněz i nápadů méně se nikdo do gotických a novějších přestaveb a rozšiřování nehnal.

From Vezeley

četl jsem taky, že architektura basiliky je velmi precisní—někdo by mohl chtít číst skrývá dávná tajemnství—protože počítá s tím, jak v určitých datech během roku dopadá okny do kostela světlo. Ono hluboké tajemství spočívá v tom, že středověcí architekti sice neměli počítače, ale uměli počítat a této své dovednosti neváhali využít pro účely spíš ozdobné nebo přesněji řečeno symbolické než tajuplné.

From Vezeley

Ostatně, opět opakuji jako kolovrátek, v románských či gotických kostelích je prospěšné dívat se kolem sebe, možná nebudete mít štěstí na příslušné datum a jeho světelné efekty. Ale ať je pátek nebo úterý, listopad nebo květen, hlavice sloupů a další kamenická díla na svém místě najdete.

From Vezeley

a samozřejmě uvidíte, jak je v takové zdánlivé klidné a prázdné basilice živo.

From Vezeley

ba skoro nebezpečno

From Vezeley

a pokud zrovna nebude hnaní nacpaným itinerářem nebo programem zájezdu, i městečko samotné stojí za procházku.

From Vezeley

i když, po pravdě řečeno stejně z něj větší část, nebo aspoň celou hlavní ulici, uvidíte ať spěcháte nebo jen tak lehkým tempem ochutnáváte kraj a všechny jeho přednosti a speciality

From Vezeley

ono je to totiž z parkoviště na okraji centra k basilice na vršku kopce docela pěkný kousek. Vlastně mě napadá, že už vím, proč poutníci vychází právě s té basiliky. Aspoň těch prvních pá kilometrů do údolí jdou z kopce a plní sil si představují, jak jim to do té Compostely bude odsýpat.

Povídání o starém kamení přeruším pro dnešek krátkým odbočením k dvěma drobnostem různého druhu, které by se mi asi jinak nevešly nikam

From Beaujolais country wineyards

to takhle cestujete beuajolským krajem…kocháte se krajinou

From Beaujolais country wineyards

zavítáte do sklepa

From Beaujolais country wineyards

ochutnáte vínka

From Beaujolais country wineyards

a pak si na jednom propagačním plakátu na beuajolais všimnete tohoto nápisu….. jeden nemusí, jako já, francouzsky umět ani dobrý den, aby věděl, co se tam píše….a co to asi tak znamená. Ne, ne viněty lahví něčím takovým zatím neprz…nezdobí, ale pakliže je nějaká úřední či jiná mocnost, která ve Francii cítí potřebu na propagační materiály vínu tisknout to, co obyčejně najdeme na cigaretách, pak bych se pomalu začínal o tuhle civilisaci bát….ale zatím, pokud se cítí nějaká autorita povinna a povolána ukládat snad i povinnost tisknout takové nápisy, cítím já potřebu se jí poměrně bezostyšně smát, dokud mohu.

From Autun

Raději k něčemu jinému. Z věcí, které se jinam nevešly bych tu měl hrad La Rochepot, z kterého jsme viděli právě jen tohle při brzké ranní zastávce cestou z Maconu do Autunu. Hrad má za sebou pohnutou historii, která ho přivedla až do stavu ruin. Nicméně v druhé polovině devatenáctého věku se dostala do majetku rodiny Sadi-Carnot a díky jejímu usilí se dočkala obnovy vedené snahou o oživení původní středověké podoby. Dopadla tedy lépe než francouzský president Sadi Carnot zavražděný na sklonku devatenáctého století anarchistou v Lyonu. Hrad rekonstruoval jeho syn.

From Autun

Nu a pak by tu byla jedna tvrz, přesněji velechrám, kulinářského kultu Michelina a jeho hvězdiček. U podniku La Côte d’Or v Saulieu se pro běžného českého turisty asi dá opravdu zastavit jen na tu fotku. Taková restaurace je s ohledem na to jak je vyhlášená, taky zpravidla dlouho dopředu zarezervovaná….o cenách nemluvě, i když zas nějak bezuzdně nepříčetné snad v některých případech taky nejsou. Věhlas podniku byl životním osudem šéfkuchaře Bernarda Loiseua. Postupně restauraci vytáhl až ke třem michelinovským hvězdičkám, víc jich získat nelze. Ke všem problémům, kterým slavný kuchař posléze čelil přibyly nakonec i drby, že o jednu hvězdu přijde. To bylo na Loiseaua už moc. Spáchal sebevraždu. Mimochodem…podnik má tři hvězdy dodnes. Určitě ne z piety, ale spíš kvůli tvrdé práci, těch kdo značku Loiseau udržují po nešťastném šéfkuchaři. Tak vidíte, nakonec jsem skončil zase u jedné bizarnosti….byť tentokrát nepodněcuje fantasii, ale jde z ní spíš strach.

From dijon

Když jsme už u těch dávných způsobů a obyčejů, měl bych tu jednu méně expresivní pověru z Dijonu. Na boční fasádě katedrály je malá kamenná sova. A na ni se, podezírám, že relativně nedávno, přilípla divotvorná moc plnit tajná přání lidí, kteří ji pohladí. Ohledně přesného postupu jak splnění kýženého dosáhnout existuje několik verzí, jak správně postupovat. O tom, jak je sovička spolehlivý dodavatel není zpráv, očividně je ale poptávka po jejích službách značná. Před pár lety ji prý kdosi dokonce ukradl, asi člověk, který mnoho dychtil, ale nikomu jinak nic nepřál. Nu naštěstí jsou na dijonské katedrále i jiné věci k vidění, takže i pokud máte k pamětihodnostem tohoto druhu podobný vztah jako já, nepůjdete s k ní podívat nadarmo.

From dijon

než k ní ale dojdeme, jen kratičce koukněme za roh do dvora velkovévodského paláce. Najdeme tam mimo jiné starou studnu. Padla mi do oka, či spíš to, co bylo nad ní. Očividně záliba středověkých lidí ve zdobení a v pitvornosti i tam, kde by novější člověk bez uvažování napasoval nějakou konstrukci na kterou by mechanismus pro spouštění a vytahování vědra zavěsil. Tady si s tím buď někdo vyhrál, nebo sil dal alespoň tu práci, že chrliče odněkud přenesl a použil.

From dijon

ale zpátky ke katedrále. Při pohledu od hlavního náměstí vypadá snad i trochu bizarně, rozhodně celkem malebně a nápadně málo francouzsky. Západní fasáda má spíš italský než francouzský styl a vzhled. Ale i lombardská fasáda se dá trochu udomácnit, i kdyby to mělo znamenat, že výsledek bude vpravdě neobyčejný.

From dijon

Jízlivého člověka by mohlo napadnout, že snad kamenické hutě a cechy měl stanovené minimum chrličů, které u nich na katedrálu musí investor a stavební huť objednat. Nu a v Dijonu to buď s objednávkou přehnali, nebo je neměli kam dát. Dala by se kolem toho pak vymyslet historická fraška nebo thriller, ale výsledek je nakonec zajímavý. A hodně záleží jak se na to podíváte.

From dijon

najdete postavy očekávané a typické

From dijon

i zajímavé až fantaskní

From dijon

všimnete si, že je v tom kamení docela rušno

From dijon

dokonce se vám začne zdát, že drama, které možná už začalo a jen se tím svým kamenným tempem šine časem a možná potrvá až do skonání věků.

From dijon

nebo myslíte, že přeháním a je to opravdu jen sklad kamenické produkce? Nu myslím, že opravdu záleží na tom, jak se člověk podívá, jestli je ochoten podívat se podruhé a potřetí. A jestli pak se dovede zaposlouchat. Zkuste to, uvidíte, co spatříte a zaslechete.

From Autun

Za chvíli se mlh vrátíme do barvitého, a bizarního středověku. Nejdřív se ale zastavíme kdesi na okraji Autenu. Konkrétně u jednoho fotbalového hřiště. Za ním totiž stojí připomínka časů největší slávy města, když se ještě jmenovalo Augustudunum a prý se mu říkalo sestra a soupeř Říma.

From Autun

To, nač v té mlze koukáte je římské divadlo, respektive jeho ochozy, které pojaly prý patnáct tisíc diváků – což je mimochodem nynější počet obyvatel města.

From Autun

bohužel opět jedno z míst, které jsme měli příležitost jen letmo proklusat, ale jak vidno

From Autun

malebných zákoutí je tu celkem dost. I jen na těch pár ulicích od hlavního náměstí ke katedrále sv. Lazara. Mimochodem Auten je vedle časů římských spojen i s pozdější historií…dvakrát tudy táhla Jana z Arku a o pár století tu studoval krátký čas jeden mladý Korsičan, když ještě nebyl ani oficírem od kanonýrů. Jeho bratři tu mám dojem vydrželi déle.

From Autun

na kopci nad městem strmí do výšky katedrála sv. Lazara

From Autun

Patrocinium dostala podle ostatků novozákonního Lazara které měla uchovávat.

From Autun

mimochodem také se vám zda, že je tu pěkně v kameni zachycena doba, kdy se oblouky začaly pomalu prolamovat a románská podsaditost a zemitost se začala napřimovat do gotického vzmachu?

From Autun

Ale až už se s oblouky dělo cokoliv, kameníci na každé katedrále, basilice nebo opatském kostele zrovna tak dřeli, jako….skotačili. Snad každý průvodce vám v Autunu ukáže tohle….v horším případě to může být i vzkaz skupině, kterou provází, v lepším povinná kuriozita. Budiž….pokud vás to pobídne, abyste si kvůli vystřenému pozadí všímali chrličů a plastik a to nejen v Autun, jedině dobře.

From Autun

Když třeba vystoupáte po ne zas tak dlouhých leč ukrutně točivých schodech do kapitulní síně, nyní služebně zařazené jako lapidárium, čeká tam na vás třeba hypogrif

From Autun

nebo, pozor!, basilišek

From Autun

to, že hned vedle najdeme třeba Útěk do Egypta

From Autun

nebo, řekněme expresivní, Jidášův konec není nahodilost způsobená tím, že jsem v lapidáriu. Krásně je to vidět třeba v Auxerre, které ještě přijde na řadu.

From Autun

ostatně stačí se podívat, autunská katedrála disponuje i onačejší výzdobou než nějakým vytrčeným pozadím

From Autun

třeba tenhle chrlič….ten kdyby mohl promluvit……

From Autun

a nebo hleďme tady, nezaběhl se vám někomu jezevčík?

From Taizé

Ani nevím, jestli to byl v polovině čtyřicátých let dvacátého století od jednoho Švýcara záměr, nebo jestli se do Burgund a pár kilometrů od Cluny dostal záměrně, nebo to bylo jakési řízení Prozřetelnosti, kterému říkáváme náhoda. Jisté je, že vesničku Taizé tehdy asi nikdo moc neznal nejen mimo Burgundsko, ale nejspíš ani mimo takříkajíc okres.

From Taizé

Roger Schutz po čase zakoupil starý kostelík a postupně budoval komunitu specificky odrážející dlouhou tradici života klášterů. Zvláštností jeho komunity bylo a je, že sdružuje křesťany různých vyznání i to, že slouží jako místo pro hledání a ztišení vyhledávané pravidelně mnoha tisíci lidmi.

From Taizé

tedy zpravidla do jara do podzimu, v polovině listopadu je v Taizé hluboký klid a jak vidno někdy poněkud hluboce pohroužená atmosfétra, o mlze nemluvě.

From Taizé

že tu ale bývá živěji ukazuje už jen velikost nového kostela komunity. Od prvního pohledu je vidět, že ekumenická povaha společenství nachází výraz už v tom, že v končinách přímo přetékajících bohatými zásobami západní tradice v jejím lesku i bídě zaznívá i tón tradice východní.

From Taizé

uvnitř je pak spíš vidět, že komunita se snaží nacházet svou vlastní cestu ve světle obojí tradice. Dlužno říct, že se to nakonec ani ty ikony s poněkud bezradně moderním interiérem neperou a společně vytvářejí místo, které přímo zve a pobízí k pokoji a ke ztišení.

From Taizé

Bratr Roger už odešel pro svou odměnu. Před čtyřmi lety už byl vskutku na sklonku svých dnů, předal i vedení komunity svému nástupci. Člověku, který desítky let věnoval službě pokoje a smíření, ale nebylo dopřáno odejít na věčnost pokojně.

From Taizé

Stalo se to právě v onom novém kostele taizské komunity. Jistá duševně chorá osoba bratra Rogera napadla a pobodala při jedné z pravidelných modliteb a on krátce na to následkům zranění podlehl. Nad prostým hroby Rogera a dalších bratrů z Taizé je jistě nad čím přemýšlet. Podotýkám spíš přemýšlet, než se handrkovat s Prozřetelností, jak si to v tom Taizé divně vedla. Když se tak nad tím člověk zamyslí, ten příběh není ani úplně unikátní, a ani zdaleka marný či beznadějný.

From Taizé

Inu až někdy pojedete Burgundskem zkuste si vzpomenout na jednu otevřenou bránu a zvony zvoucí k návštěvě. Pak uvidíte a posoudíte sami.

From cluny

Jsou místa, která se v Burgundsku stihla jaksi ztratit, ztratit v historické mlze. Byla to přitom mocná a slavná jména.

From Citeaux abbey

Jenže od slavných časů uteklo hodně vody v burgundských řekách a kanálech. A přes místa zasvěcená povznesení ducha a tříbení člověka se převalily vlny zpupnosti, pohodlnosti, uvadání a hamižného hněvu…

From Citeaux abbey

až to vypadá, že ze všeho zbyla jen tráva

From cluny

nebo žalostná trocha kamení

From cluny

Letmému návštěvníkovi alespoň to kamení pomůže aby se trochu zorientoval a zachytil. Opatský kostel v Cluny býval, před stavbou nového sv. Petra ve Vatikánu největším chrámem křesťanstva vůbec. Nynější svatopetrská basilika je tuším delší o nějakých sedmnáct metrů. Představte si tedy, že clunyjský kostel končil někde tam, kde je ve sv. Petru Berniniho baldachýn, nebo kousek před ním. A ještě pro bližší přiblížení: tenhle obrázek je vlastně průhledem do nartexu (vnitřní předsíně kostela a do začátku lodi, boční, pokud se nepletu, která končila někde u Zvonice svěcené vody, který je vidět v pozadí)

From cluny

pro jednou si dovolím přidat z wikipedie přejatou obrazovnou rekontrukci….z celé té členité struktury trannseptu a choru nezbylo skoro nic…..

From cluny

samozřejmě o všelijaké zbytky kláštera zakopáváte Cluny kam se jen podíváte.

From cluny

zdejší městečko totiž kolem kláštera vyrostlo a je s ním prolnuté. A kdyby jen ono, chtělo by se dodat. Ten totální zánik ohromného opatství totiž netrval věky. Stačilo sotva patnáct let. Sešly se totiž porevoluční vášně a, buďme velmi zdvořilí, chytrý podnikatelský záměr. Nějaký místní podnikatel pozemky s klášterním budovami a kostelem koupil v roce 1798 – a do roku 1813 prodával stavební materiál.

From cluny

dnes se tak můžeme podívat nanejvýš na farní kostel Notre Dame

From cluny

pohledný a vznosný…na clunyjské poměry je to ale taková kaplička, chtělo by se říct

From cluny

O mnicha dnes v Cluny nezakopnete, i když jich tam bývaly desítky až stovky a ve své době se ke clunyjské federaci hlásily snad až tisíce řeholních domů. Začalo to, někdy v desátém století jako reformní projekt. Musíme si uvědomit, že benediktinská řehole, základ západního mnišství, už v té době měla za sebou nějakých pět století existence. A za tu dobu se hodně vyzkouší, rozvine i pokazí. Cluny bylo centrem duchovní obnovy a kulturního rozmachu. Jenže ten rozmach nakonec vedl ke zdobnosti, okrasnosti a patrně posléze k pohodlí…a všem neřestem a hříchům, které s sebou nese blahobyt. Dopadalo to tak zle, že si v době vrcholného středověku nějaký vyhozený opat svůj trůn bral zpět s mečem v ruce a zbrojnoši po boku.

From Citeaux abbey

Někdy v době kdy už toho vzmachu bylo v Cluny pro některé mnichy příliš, začalo vznikat další z velkých ohnisek mnišství v Burgundsku. Opatství v Citeaux založili a vyhledávali ti, kdo se snažili o novou benediktinskou reformu či možná obnovu. Tam, kde clunyjští košatěli, cisterciáci (inspirovaní zejména Bernardem z Clarivaux) jaksi přistřihávali. A poměrně dobře si, ve své přísné observenci, vedli někdy do šestnáctého století, kdy se na opatství šeredně podepsaly francouzské náboženské války.

From Citeaux abbey

Pak klášter uvadla, až s ním nakonec zametla, jak jinak, francouzská revoluce. Je zajímavé, že Citeaux, snad pro svůj symbolický význam, a asi i proto, že není přímo ve městě, svou mnišskou tradici obnovilo. Od sklonku devatenáctého století tu opět žijí cisterciáci a trapisté.

From Citeaux abbey

nový klášterní kostel je ještě mnohem mladší

From Citeaux abbey

a poměrně výmluvně ukazuje jak strohost i prolínání starého s novým , jak obojí odpovídá tradici i duchu místa