Řím není střídmé město. Zamyslete se nad nějakou historickou či architektonickou cenností či zajímavostí a pak zkuste říct, kterým palácem, fontánou, kostelem či náměstím, nebo třeba galerií je Řím proslulý. Zpravidla zjistíte, že seznam, který vám naskočil v hlavě by vydal na dosti objemnou knihu, ale pokud něco nedokážete, tak je to vybrat mezi nimi jeden, který by byl jakousi ikonou Říma i jen ve své kategorii. Buďme i laskaví i zdvořilí a mluvme, alespoň někdy o rozmanitosti, a poznámky o nestřídmosti si nechme pro sebe a pro jisté vybrané případy a kategorie.
Dnešní povídání k ranní kávě bude o náměstích, což by zejména v Římě šlo docela dobře k sobě, ostatně stejně jako kávička po obědě, nebo karafa vína k příjemnému večernímu posezení. Při troše velkorysosti můžeme říct, že římské náměstí je instituce, která za sebou nějakých dvacet, pětadvacet století. Musíme předpokládat, že nějaká veřejná prostranství musel mít Řím už na svém prvním úsvitu. Posléze povyrostla do Fora, kde už jsme nějaký ten čas strávili. V časech císařství už bylo Forum Římu malé a tak začali císařové stavět další. To, co je z nich dnes k vidění dělí od Fora Romana ošklivá a rušná Via Fori Imperii. Postavil si ji, nesmírně hulvátským způsobem, Mussolini, aby měl kde pořádat vítězné přehlídky své armády. Zbořil kvůli ní celou historickou čtvrť, zplanýroval jeden ze sedmi římských pahorků a vůbec vyváděl hrozné skopičiny. A k ničemu, tedy pokud jde o vítězné marše, tak rozhodně k ničemu. Nebyla to jediná urbanistická lumpárna z té doby, na jednu další ještě přijde řeč. Na druhé straně i díky téhle vylomenině vidíme dnes z císařských fór víc než kdysi. Zrovna tady vidíme v pozadí, docela impozantní zbytky Trajanovy tržnice, pokud se tedy nepletu. Kousek dál stojí na okraji Piazza Venezia Trajaův sloup, tak by tahle část for mohla s Trajanem něco společného mít.
Takhle nějak tedy římská náměstí začínala. A nebyli bychom v Římě, abychom nemohli pokračovat velmi plynule.
I když mezi tím, co vidíme a tím, kde navazujeme, je nějakých tisíc let odstup. Piazza Navona má i v tvrdé konkurenci řmských ukázkových náměstí vysoké postavení v kdejakém žebříčku. Zpravidla kvůli typicky římské nezřízenosti. Ale ano já vím, dohodli jsme se, že tomu budeme říkat velkorysost, když to pěkně vypadá a dobře funguje. Přinejmenším jeden důvod k velkorysosti a pádná odpověď na obvinění z nestřídmosti je sama velikost náměstí. Holt tu byl takhle velký circus, konkrétně Domitiánův. Nu a když nastalo předlouhé římské šero či noc, stala se z dříve příliš neobývaných míst na Martových polích docela prima adresa. Stavebníci nepochybně cirk použili jako vítaný sklad či spíš lom a nějak se i přihodilo, že se omezili na stavby po jeho obvodu. Římská kontinuita bývá sama rozmanitá, jednou jde historie tři patra pod zem, jednou odmítá pominout zarostlá travou a jinde se zase zapře tak pevně, že ji novější století zdvořile obkrouží.
A pak jsou tu ty kašny. Už jsme si možná stačili všimnout, že kašny a náměstí k sobě v Římě docela patří. Ovšem Navona je zvláštní případ. Brzy poté, co se po dlouhém šeru převelice důkladně rozbřesklo, pořídila si hned tři: Čtvero řek, Neptuna a Mouřenína. Samozřejmě se kolem toho i historky najdou, třeba o tom, jak Bernini Čtvero řek dělat neměl a nakonec dělal.
To bylo prý tak. Tak dlouho prý do papeže Inocence X. hučeli, ať v Římě dělá něco taky někdo jiný, než Bernini, až papež kývl a nechal vyhlásit soutěž na návrhy fontány podpírající jeden z antických obelisků, kterou měl obeslat kde kdo, až na Berniniho ovšem.
Na každou fintu ovšem existuje protifinta. A Bernini nebyl muž bez nápadů, přátel a spojenců. Jakož i bez ambicí a kreativity. Samozřejmě, ač nezván, návrh vytvořil a s pomocí spojenců a přátel doslova strčil papeži pod nos, když měl přijít výběrové řízení vyhodnotit a uzavřít. Jen co model uviděla, pochopil papež dvě věci. Že Bernimiho se jen tak nezbaví a že fontánu bude dělat zrovna on. Říkal prý, že jediný způsob, jak Berninimu nedat zakázku je nevidět jeho návrh.
Návrhy soch dělal Bernini i pro tuhle kašnu, zvanou Mouřenínská, podle Etiopana zápasícího s delfínem.
když tomu tvorovi chceme říkat delfín.
Ale jinak samozřejmě, velmi pěkná práce.
Člověka až překvapí, když se dočte, že třetí kašna sice stála na náměstí zhruba od té poloviny sedmnáctého století jako ty dvě další, ale sochařská výzdoba se na ní objevila až na sklonku devatenáctého.
nicméně bych řekl, že se i tak Neptun
jakož i doprovod
docela povedli.
Samá voda, samá voda, řekl by si člověk, když náměstí obejde. Bývalo jí víc. Každý rok v srpnu se po nějaké to století náměstí zaplavilo tak, aby se na něm daly pořádat parádní vodní hry. Ano, to už prostě nestřídmost byla, ale přemýšlím, jestli je mnoho měst a míst, kde se praktičnost a elegance proplétají s holou nestřídmostí tak často, zlehka a nenápadně jak to vídáme tak často právě v Římě.
Říkal jsem, že římská náměstí jsou rozmanitá. Když se rozhlížíte po Piazza Popolo, které je jakousi velice parádní předsíní či snad přijímacím salonem města pro příchozí od západu, zdá se vám, že je jaksi z jednoho kusu, či jednoho projektantského prkna.
A pak se někde dočtete, jak dnešní podoba vznikala během staletí po několika etapách. Když s tak podíváme kolem: brána tu stojí od časů císařského Říma, jen ta aktuální podoba, jak už jsme tu zmiňovali, byla upravena coby slavobrána pro Kristýnu Švédskou. Kostel S Maria del Popolo má také náležitě dlouhou historii, obelisk vprostřed je sice druhý nejstarší v Římě, na náměstí ale stojí až od šestnáctého století. Pod ním bývala fontána, kterou při poslední úpravě náměstí odstěhovali a nahradili těmi stávajícími lvy. Dokonce i ty dva kostely po stranách Corsa nejsou postavené současně a podle jednoho projektu, přinejmenším v interiéru je každý jiný. Celé to ovšem drží pěkně pohromadě, řekl bych.
Jsou ale náměstí, která takříkajíc z jednoho kusu jsou. A to při vší své monumentální historii. Skoro bych řekl, že Campidoglio si zaslouží, aby si o něm člověk přečetl někde v průvodci pár stránek, než si na něj vyšlápne po mé oblíbené cordonatě.
On ten „plácek“ před římskou radnicí a mezi dvěma budovami kapitolským museí vypadá vlastně velmi jednoduše. Asi tak, jako právě ta pohodlná cesta nahoru. A přece, když se podíváme po druhé a potřetí, všimneme si vší práce, které tady Michelangelo měl – počínaje tím, že Kapitol prostě otočil, tím že k němu otevřel hlavní přístup právě z opačné strany než z Fora, nemluvě pak o tom, jak prostor náměstí definují v nenápadné harmonii tvary lichoběžníku a elipsy, případně z ryzí potřeby symetrie dostavěný Palazzo Nuovo na straně náměstí ke kostelu Aracoeli. Inu jednoduše to vypadalo, ale složitě se to dělalo, Michelangelo se zdaleka naplnění svého projektu nedočkal. Mimochodem dlažbu s vyznačením vší té geometrie, která tam pracuje Michelangelo navrhl, ale položit ji nechal až, zrovna, Mussolini.
Zdaleka nejznámějším náměstím, které je jedním kusem architektury je ovšemže piazza před basilikou sv. Petra. Možná by se dalo říct, že je to jeden kus monumentální architektury celé basiliky. Když se ale podíváme od ní a ne k ní, možná nás napadne, že tady něco nehraje.
Ať se koukám, jak se koukám, většinou mám dojem, že tu jaksi něco chybí. A ono chybí, Borgo. Čtvrť plná spletitých uliček, která piazzu obklopovala. Právě s ní Bernini počítal, když projektoval kolonádu, která piazzu obklopuje. Měla se před příchozím rozevřít, ba rozmáchnout a ten kontrast mezi hustou zástavbou a zejícím náměstím s tyčící se basilikou v pozadí k tomu patřil.
Jenže vykládejte tohle někomu, kdo má možnost vzít buldozer a namalovat čáru od středu průčelí basiliky pomalu až k Tibeře, vůbec když se ten někdo jmenuje Mussolimi a jak on pískne kde kdo skočí. A navíc se tehdy podepsaly ty Lateránské úmluvy a konkordát. Tož se to smíření muselo nějak oslavit. A tak se piazza i s basilikou narazila jak obrovské lízátko na dlouhou a krásně rovnou špejli. Jak noční fotka napovídá je to tak trochu barevný kýč. Basilika i piazza to nějak unesou, dokonce snad nabudou na monumentalitě, ale má jaksi dojem, že tratí na působivosti.
Už máte vší té architektury plné zuby a nevíte jestli vás víc bolí hlava nebo nohy? To se v Římě stává a není zas takový problém si s tím poradit. Stačí najít správné náměstí. A ne, nedělám si legraci a nechystám další přednášku. To se koneckonců na Campo Fiori vážně nehodí. Tohle je totiž italská piazza (i když se jmenuje Campo) jak se patří podle všech předpisů pro příjemný a pohodový den.
Mezi slavnými římskými náměstími mi Campo Fiore přišlo snad nejvíc domácí či snad domorodé ve smyslu italské, místní, lidové. Náměstí vyhlášené trhy a dnes i zábavou je příjemnou a někdy snad nezbytnou protiváhou vší té metropolitní ba světové parády, která utvářela některá jiná místa.
Tady si nejdřív s trochou nutné obezřetnosti najdete dokonce i poměrně slušný podnik, kde za svůj obvyklý oběd v podobě pizzy a půl litru lehounkého bílého vína zaplatíte pořád ještě snesitelný peníz a pak se věnujete činnostem, které jsou staré jak italské náměstí samo. Zvolna jíte, upíjíte vínko a pozorujete cvrkot za doprovodu jednoho z několika šramlů, které se po náměstí potloukají.
A pokud vám k tomu milému odpoledni nějak nepasuje ten chmurný pán v bronzu čnící nad muzikanty, tak k tomu si tady u sklenky můžeme povědět ještě jednu historiku. To bylo tak. Když byla Itálie ještě hodně mladá a doba velmi, velmi ba přímo ukrutně moderní, spáchal tehdejší římský starosta hroznou věc. Tomu starému papežskému tyranovi a uzurpátorovi zalezlému už pár let ve vatikánské noře poslal on, první muž osvobozeného, osvíceného a volně již myslícího města nějaký pozdrav či co. V konšelech vzplál spravedlivý hněv a řekli si, že takové věci si oni, lidé nové doby, věru líbit nenechají. Ne, nesvrhli starostu do Tibery (zda ho nevyhodili z úřadu si teď nejsem tak docela jist), rozhodli se pro cosi trvalejšího. Jak tak v nich žhnuly upřímné city, napadlo je, že by mohli odlít sochu. Starostovi natruc a papežovi na potvoru vybrali zrovna Giordana Bruna, na náměstí druhdy upáleného. A protože žhnuli opravdu upřímně, stačilo to ještě i na odlití reliéfů na podstavci. Jak vidno, do převelice vybrané společnosti přijal pozvánku i náš Mistr Jan Hus. A tak to přišlo, že nad jedním z nejpříjemnějších náměstí v celém městě ční korporativní ukazovák (nebo že by to byl jiný prst?) pánů radních obrácený ke Kapitolu i k Vatikánu. Nemějme jim to za zlé, jsme v zemi prudkých gest a ještě prudší řeči. Tak si nalejme ještě skleničku, vzkažme stínům pánů konšelů „Jo hoši, byli jste jedničky, vážně“ a užijme si ještě chvíli toho muzicírovní. Římská náměstí sice mívají ve své historii ošklivé a smutné kapitolky, ale i přes ty stíny, byť odlité do bronzu, se na nich odpoledne či večery tráví docela příjemně.
