Záminku zajet si na procházku do Vídně najde člověk během roku vždycky nějakou, v adventu se to svede na punč, trochu té jehličnaté atmosféry a návštěvu koutů, na které ještě nebyla příležitost nebo čas. Třeba Prater, když už je kousek od jednoho nádraží po cestě. Ostatně na Prater ještě přijde řeč. Mimochodem Vídeň má v adventu opravdu sezonu. Ověřil jsem si to druhý adventní pátek dvakrát krátce po sobě. Nejprve jsem se ocitl v naštěstí krátké turistické frontě před Stephensdomem, který adventními turisty vskutku přetékal. O ulici dál jsem chvíli na to zjistil, že nápad sednout si na kafe do Café Hawelka mělo asi tak sto dalších lidí a ve slovutném a mile odrbaném podniku už věru nebylo volné ani místečko. Sednout na chvíli jsem si ale vážně chtěl, proto jsem klesl tak hluboko, že jsem o blok vedle zapadl do Starbucks. Mimochodem doslova, v přízemí mají jen prodej, posezení je ve dvou patrech pod ním a taky měli skoro plno. Jinak proti Starbucks samozřejmě nic nemám, ale zrovna ve Vídni je jaksi známkou spořádané zachovalosti věnovat se kavárenskému povalečství v místech, která v tom mají tradici dobrých sta let. Ostatně v globální franšíze vás nad grosser Braunere těžko zastihne podivný pocit, že sice víte, že sedíte v od pohledu starší kavárně, ale nějak se vám do toho plete dojem, že jste kdesi na návštěvě a kávu pijete v parádním pokoji po prababičce. Je pěkný, trochu zakramařený a elegantně sešlý. Tak na mně alespoň zapůsobila Café Nepomuk poblíž Spitalbergu (několik malebných zákoutí přibližně mezi Museumquartierem a Mariahilferstrase).

 

From viden advent 2011

Po několika letech pravidelných návštěv jsou už samozřejmě vídeňské adventní trhy (zejména ten u radnice) čím dál tím stejné, i když dívat se na to samozřejmě dá a punč pořád chutná.

 

From viden advent 2011

Komornější a možná příjemnější je trh na náměstí Freyung u Schottenkirche ( v Praze by řekli u Hybernů), odkud je to ostatně pár kroků na poslední zbývající větší trh v centru na sousední náměstí Am Hof.

From viden advent 2011

Trh na Freyung je sympatický tím, že je víc řemeslný a víc obsazený drobnými živnostníky. Je to tak nějak tradičnější, autentičtější, nebo aspoň sympatičtější. Vášniví sběratelé si tu mohou pořídit i další hrníček do sbírky z vídeňských trhů, my škrti si necháme punč nalít do hrnku z trhu u radnice.

 

From viden advent 2011

Na své si možná přijdou i další sběratelé. Někde mají Ježíškovu poštu na Božím Daru, jinde ji mají s vorlem a s c. a k zvláštním poštovním ouřadem.

 

From viden advent 2011

Když jsme u té pošty, odbočím na chvíli od adventu k pouličnímu umění, když už je ve Vídni ta vysoká sezona. Poslušně hlásím, že pouličnímu umění se ve Vídni očividně daří v zimě, v létě. Posledně jsem se zmiňoval o živých sochách. Těch přirozeně ubylo (i když vedle Mozarta s nabílenou tváří a zlatého Strausse na Graben opět seděl, totiž levitoval, fakír o kterém byla řeč minule). Tentokrát jsem si všiml nejprve téhle poštovní schránky. Pošta, advent, web nazvaný naděje…pěkný nápad. A mimochodem není to nejspíš žádný komerční guerilla marketing, na té adrese sedí podle všeho nějaký soudobý rakouský básník či co.

 

From viden advent 2011

A na Graben pak, mimo soch, muzikální pimprlata! Jen si nejsem jist, jestli dámy a dívky, které odměňovaly skopičiny dřevěného pěvce nějakými těmi drobnými, věděly o čem se to vlastně v té La Donna e Mobile zpívá a jak to v Rigolettovi působí nakonec i poněkud mrazivě (i když, po pravdě řečeno, ono na textech a libretu v té opeře kolikrát tolik nesejde).

 

From viden advent 2011

Ale zpátky k adventu. Na jeden trh bych zapomněl. Přitom ke Karlskirche stojí za to zajít z několika důvodů. Jednak monumentálnější barokní hromadu snad dokonce ani ve Vídni poseté sakrálním barokem nenajdeme—Fischerové z Erlachu prostě na skromnost nehráli a když to byla vlastně císařská zakázka, tak proč by se odstrkovali. Je to také kostel ve správě křížovníků s červenou hvězdou, takže jsme tak trochu u našinců. A navíc ten trh je rovněž příjemný, hodně řemeslný a snad nejvíc myslí na děti. (když pominu ve švech praskající dílničky v přízemí radnice).

 

From viden advent 2011

Ježíšek má totiž ve Vídni advent náležitě ošéfovaný. Není sníh? Tak se do prostoru, kde je v létě vodní plocha, aby se měl Karlskirche v čem vznešeně zrcadlit, navezou hromady slámy…a děti už vědí, jak si s tím poradit. Očividně se při stavění slaměných hradeb fajnově bavily.

 

From viden advent 2011

Ostatně zrovna u Karlskirche jsem nakonec v pozdním odpoledni našel pohled, který mi vídeňský advent shrnuje snad nevýstižněji. A ne, nevidím v celkovém obrázku nesoulad a protiklady adventního poselství na kostele (Ježíš se narodil i pro Tebe) a stánků s punčem a palačinkami pod ním. Ano, lze mít dojem, že některé z použitých estetických forem (kupříkladu trošku moc sladké Jezule na už tak dost marcipánovém kostele), nebo se může zdát, že se nám zas jednou před kostelem hádá duše s tělem, ale to je v posledku v pořádku. Nebudeme přeci zas takoví dualisté.

 

From viden advent 2011

Pokud by snad někdo měl dojem, že mu z toho marcipánu s medem zůstalo v ústech příliš lepkavo, snadná pomoc. Advent je také časem šera a tmy, než se nocí rozletí překvapivé světlo. A v tom soumračném světě se dají najít různé věci.

 

From viden advent 2011

Když jsem v podvečer na chvíli zašel do Prateru, měl jsem chvílemi dojem, že by se tu mohli docela dobře odehrávat nějací Österreichische Götter. V každém případě je zřejmé, že pouťové atrakce potřebují noc, aby působily kouzelně, ve dne zpravidla vyhlíží spíše přízračně.

 

From viden advent 2011

Neilu Gaimanovi samozřejmě do řemesla fušovat nebudu, ale Američtí bohové jakoby se kdesi kolem proplétali.

 

From viden advent 2011

A kdyby jenom oni. Zrovna, když nad tím člověk přemýšlí, potká tenhle stánek. Ballwurl? Řekněme to takhle. Dokážu si představit příběh, ve kterém jistý dávný rek bude na zimu jezdit z rodných ostrovů na jih k, řekněme, bratrancům. Nemusíte vypít příliš mnoho punče (nebo medoviny), abyste si toho všimli. Pokud vás tedy bohatýr neopije buřtem. Zkrátka vídeňský advent má více podob a tváří…a potrvá ještě dobré dva týdny. Jak jsem říkal, záminka pro vyjížďku na procházku Vídní se v tomhle čase hledá ještě lehčeji, než jindy.

Byl jsem se zase podívat po čase na pár hodin do Vídně a našel pár výjevů, které jsem ještě neviděl a jsou myslím docela zajímavé.

From Vídeňské výjevy
tahle lampa prý byla tak pěkná, že po ní ulice dostala jméno. No nevím, buď se jim nepovedla kopie nebo měli staří Vídeňáci žasli nad kde čím

Ovšem hnedle naproti..

From Vídeňské výjevy

mají vymalovanou legendu o tom, jak pod středověkou pekárnou hnízdil basilišek a odporně tam smrděl a jak ho nakonec dostali zrcadlem, kterému vrátilo jeho petrifikující pohled.

From Vídeňské výjevy
a tohle z něj, prý, zbylo.

From Vídeňské výjevy
barokní kostely ve Vídni soutěží v okázalosti a eleganci. Ovšem otcové jesuité v jinak předpisově luxusním interiéru mají tuhle podivnost. Zkusím někde vyšťourat, jestli ta připosražená iluzívni kupole je chyba nebo vlastnost. Tohle je mimochodem asi pohled, kde je její tvar ještě tak nějak nejméně pomačkaný.

From Vídeňské výjevy
když jsme u výjevů, tak popravdě řečeno, kdyby blbost nadnášela, tak se tahle skládka stavebního materiálu vydávaná za moderní mobiliář vznáší hneddle vedle té pomačkané kupole. Současní jesuité sice bývají prudce a ukrutně módně moderní, ale tohle už je k smíchu…

From Vídeňské výjevy
k smíchu jsou i věci jiné…některé opravdu docela vtipné…

From Vídeňské výjevy
jiným se vtipu musí dodat pro potlačení blbosti. Aneb koně v Hofburgu? Ale samouřejmě. Ovšem ten Hummer? Hrom do něj. (byl to taxík btw)

From Vídeňské výjevy
velmi potěšující je myslím rostoucí kreativita pouličního umění. Samozřejmě tam někde stál i Mozart vz. zlatá socha, ale viděl jsem i kluka, který tvořil s pomocí jakési jednoduché tyče s okem a kbelíku mýdlové vody obří bubliny a vedle nezbytného klobou měl cedulku s vysvětlením v angličtině „Sbíráme peníze na cestování po Austrálii a Asii. Užijte si bubliny!“ Nu a o kousek dál, před velkým obchodem Tiffany (nápisy jsem holt kreativně ořízl), stál v křižovatce Invisible Man…

From Vídeňské výjevy
a kousek dál, na Graben, si takhle bezostyšně levitoval fakír. O zem se na první pohled opírá jen tou holí, jaký je v tom trik mi zatím není jasné.

From Vídeňské výjevy
a hnedle vedle byli tihle šílení vojáci.;) POdle všeho je to taky nějaká reklamní kampaň.

POblíž totiž

From Vídeňské výjevy
stály tyhle slečny, a jelikož jich přibývalo a měli na zádech nápis „Fashion police“ raději jsem se tam dál moc nezdržoval. )

Jó, to pár hodin před tím, jsem se v Museum Quartieru i chvíli zdržel. Jistý výrobce kávy tam měl jakési promo, kde člověk přišel k celkem chutné kávě i zákusku a mohl si posedět na pohovkách, které s tou akcí souvisely – dlužno dodat, že byly poměrně tvrdé. )

Když mluvím o kávě, samozřejmě jsem si už před tím kávu dal i v kavárně – byl jsem přece ve Vídni, Při posledních návštěvách jsem většinou zapadl do Café Hawelka, a dlužno říct, že je to, při všem svém věhlasu, příjemně neokázalý podnik.
Tentokrát jsem tam sice mířil taky, ale nakonec jsem se nechal zlákat kavárnou zasazeou do staré lékárny na Augustinerstraße, pokud se nepletu, hnedle vedle Hofburgu. Celý ten nápad zkombinovat dobový stylový interiér s prodejm příslušného zboží poněkud suvenýrové povahu a do toho zasadit kavárenské stoly a lavice působil trochu malebně zmateně, ale tak už to v podobných krámcích bývá. Na kafe to ale bylo akorát a taky originální alternativa, když se člověku pořád ještě moc nechce do těch největších a dnes od podívání trochu snobských a dosti turistických největších vídeňských kaváren.

Sečteno a podtrženo, jak vidno, do Vídně se hodí zajet třeba i jen na otáčku a jen se tak projít ulicemi. Jeden nikdy neví, co potká a objeví.

Když přijel John Berendt do Benátek, zimním vzduchem se nesl pach spáleniště. Byl konec ledna roku 1996 a před pár dny do základů vyhořela benátská opera La Fenice. Americký novinář přijel do Benátek nějaký čas pobýt a zkusit nasbírat materiál pro novou knihu. Koncem ledna přijel záměrně, ne ovšem kvůli nešťastnému požáru. Chtěl psát o Benátkách a hlavně o lidech, kteří v nich žijí. Právě proto přijel v zimě, kdy dokonce i Benátky chvíli patří zejména těm, kdo v nich žijí a ne zástupům turistů. Takhle nějak by mohl začínat například politický či historický thriller, vášnivá romance nebo hlubokomyslný román. Kupodivu je to ale jednoduše začátek skutečné knížky o skutečných Benátkách. Jelikož je autor novinář, požáru staroslavné benátské operní scény, vyšetřování jeho příčin i a peripetiím obnovy věnuje v knize nezanedbatelné místo. Osvědčuje při tom své schopnosti jak autorské, tak novinářské. Plní i svůj záměr, že bude o psát lidech, kteří v Benátkách žijí. A příběhy, které vypráví naznačují, jak to autor myslel s titulem své knihy o městě padajících andělů. Cedule „Pozor, padají andělé!“ se objevila poblíž jednoho z nejslavnějších benátských kostelů Santa Maria della Salute v sedmdesátých letech poté, co z chátrající fasády několik sochařských ozdob. Prý ji tam umístil majitel slavného Harryho baru. Berendt využil měsíců a let, které v Benátkách strávil a kontaktů, které tam získal k tomu, aby představil několik lidí a příběhů, které myšlenku na anděly ne vždy docela padlé, ale často povážlivě padající. A snad proto, že se ty příběhy odehrávají v Benátkách střídají pitoreskní postavičky dramata, jimiž hýbají peníze, literární odkazy, společenské ambice i tušené zločiny a klopotná snaha o slávu. Jednou je to kriminální vyšetřování okolností požáru La Fenice, které se točí kolem trestuhodné nedbalosti místních politických hodnostářů i podezření ze žhářství, které míří na partičku elektrikářů i mafiánské bossy. Jindy je to velmi ochotná péče mladého páru o stárnoucí strážkyni odkazu slavného básníka. Pak zmizí bedny dopisů a dalších dokumentů z básníkovy pozůstalosti a zjeví se tajuplná nadace. Celé to poněkud připomíná, upozorňuje Berendt, jednu novelu, kterou před lety v Benátkách napsal a do Benátek zasadil Henry James. Nechybí ani tvrdá konfrontace v zákulisí neziskové organizace, která hraje velkou roli při opravách a restaurování benátských památek. Proti sobě stojí Američané a Benátčané, manažeři a šlechtici. A pak je tu i příběh básníka, kterého všichni znali a nikdo mu zřejmě nerozuměl, což si všichni uvědomí až když ho policie najde v bytě oběšeného. A protože se to stalo v Benátkách objevuje brzy hned několik posledních vůlí, skryté jmění a tajuplné výhrůžky. A právě proto, že jsme v Benátkách proplétají se příběhem i postavy a postavičky. Zarputilý prokurátor, který neúnavně léta vyšetřuje, kdo a jakou odpovědnost nese za požár Fenice. Když mu někdo vykládá věci, které se mu nelíbí, rudne až brunátní Řemeslník, který je známý právě tak svýma šikovnýma rukama, tak neuvěřitelnou spoustou uniforem, ve který se pohybuje po městě jendou jako námořník, jindy jako hasič nebo policista nebo příslušník celní stráže. Umělec, který kreslí surrealistická plátna, trousí cynické poznámky a slávu si získává přidrzlými provokacemi. Na slavnostní odhalení své sochy na piazze sv. Marka pozve poslankyni, ovšem Ciciolinu a ovšemže ta přijde též odhalená. Historie a pamětihodnosti Benátek působí v Berendtově knížce jako pozadí a kulisy. A je to zřejmě její přednost. Navíc je dobře a působivě napsaná a autor také umí své novinářské řemeslo. Výsledkem je svěží a poutavé čtení.

Pro svůj druhý „novozákonní cestopis“ si H. V. Morton ve třicátých letech minulého století zvolil jako průvodce apoštola Pavla a jako itinerář jeho tři misijní cesty, popsané ve Skutcích apoštolských. Vyprávění o cestách po Středním Východě a Středomoří po stopách sv. Pavla je dnes spíš historickým dokumentem, než cestopisným čtením, nebo je to alespoň zřetelnější, než u první Mortonovy knížka ze Svaté země In Steps of Master. Zřejmě je to už tím, že v prvním případě se autor drží na poměrně omezeném a celistvém prostoru , kdežto ve stopách Pavlových cestuje z Palestiny do Sýrie,Turecka, na Kypr, do Řecka, Makedonie, na Rhodos, Maltu a nakonec samozřejmě do Itálie.

Snad je to členitostí a rozmanitostí itineráře, snad je to odlišností příběhu, snad je to mnoha změnami politické mapy od doby, kdy Morton svou knihu psal, jisté je, že alespoň na mně působila tahle knížka ze začátku o něco méně poutavě, než třeba právě In Steps of Master. Přesnější by možná bylo říct, že o něco déle trvá, než se člověk do téhle knížky začte. Možná je to proto, že jsem In Steps of St. Paul začal číst brzy poté, co jsem dočetl i>In Steps of Master. Autor se na začátku logicky vrací do Jerusaléma, kde ovšem strávil třetinu předchozí knihy, jenže pak se vydává do Damašku, kde už taky byl v předchozí knize a navíc opět vysvětluje proč syrskou metropoli nemá rád, přijde mu jaksi nezajímavá a sešlá stručně řečeno. To všechno čtenáře asi moc nenaladí. Nicméně, jelikož je to Morton, je dobré se nenechat hned odradit a vytrvat.

Knížka totiž opět nabízí příběhy, postřehy a drobné črty, které jsou typickou a zaslouženou oblíbenou předností Mortonových knih. Tentokrát je to třeba setkání s chlapíkem, který s prominutím pořád mele o pomerančích, se kterými obchoduje, což Mortona mírně irituje, než zjistí, že dotyčný obchodník má i badatelskou minulost a v ní i knížku o sv. Pavlu. Poučné jsou i autorovy postřehy z Turecka. Cestopisné příhody a postřehy ze země procházející místy dosti podivnou modernizací pod taktovkou autoritářského Atatürkova režimu jsou možná z nejživějších v celé knížce. Počínaje provozem západních aut mimořádně předmoderních cestách, přes poněkud paranoidní policisty po nadšené stoupence nového režimu z řad Mortonových průvodců. Morton své zážitky živě zaznamenává, ale buď nehodnotí, nebo je komentuje s jistou příznivou shovívavostí, neb v nich zřejmě vidí jakousi snahu o pokrok. Dnešním čtenáři se mohou honit hlavou asociace víceznačnější. Z epizodických postav si dle mého soudu jednoznačné vítězství odnáší jistý pravoslavný kněz Jan z Cesareje. Slouží tam v maličkém kostelíku, pozůstatku někdejší byzantské katedrály a každou neděli slouží mši před prázdnými lavicemi. Farníky nemá a v kryptu pod kostelem, kde prý bývalo vězení, kterém byl nějaký čas držen i sv. Pavel, kdosi používá jako stáj pro dobytek. Morton se s ním ovšem setkává nejprve ve zcela jiné podobně a tu, ať si laskavý čtenář pro přijemný zážitek v ke konci knihy najde sám.

Samozřejmě, postřehů a historických reminiscencí nabízí knížka mnohem víc, ať už je to lákavé přiblížení kupodivu dochované středověké podoby kyperské Famagusty (těžko říct, zda dochovano hradby a prázdné leč rovněž v jádru dochované kostely přežily další desetiletí a vše, co se Kyprem přehnalo) či připomínka krutého osudu velitele benátské posádky ve městě, umučeného při obléhání Turky. Možná i dnešního cestovala by zaujaly „skryté kostely“ v makedonské Verii, postavené například na zahradách a skryté ve světsky vyhlížejících přístavcích. Zajímavé je i stručné přiblížení objevu místa, kde stával Dianin chrám v Efesu. Autor připomíná zarputilé a dlouho bezvýsledné úsilí anglického architekta J. T. Wooda, který z nalezení chrámu učinil svoje životní poslání. „Wood trpěl malárií, všetečností tureckých úřadů i návštěvami vzácných hostů. Přesto vytrval a rok za rokem pokračoval v bádání. Jako správný nezdolný viktorián vedl svůj výzkum s cylindrem na hlavě, vousy na tváři a v pevně zapnutém redignotu.“ U dnešního čtenáře se bude při takovém popisu svádět těžký zápas respekt se shovívavým úsměvem. Morton však zjevně soudí, že ten výstředník byl velkou postavou. Naznačuje to i tím, že z četných návštěvníků, kteří Wooda postihovali svýn zájem připomíná Henryho Schliemanna, který tehdy teprve ještě měl objevit Tróju. O tom, jak nakonec chudák Wood chrám na pokraji přinejmenším finančního vyčerpání nakonec našel, nechť si laskavý čtenář opět počte. Poučí se tak, jak může být po osmnácti staletích užitečná trocha lidské marnivosti.

Jak jsem už řekl, In Steps of St. Paul je dnes dvojí procházka historií. Jednak příběhem muže, který přinesl křesťanství do Evropy, jednak pohledem do dnes jakoby velmi vzdálené podoby Středního východu a Středomoří před nějakými sedmdesáti lety. V podání výtečného vypravěče bezprostředních zážitků i dlouhých příběhů míst a národů je to pořád ještě docela svěží čtení.

I tato knížka je v několika formátech volně dostupná na archive.org.

Britský novinář a spisovatel H. V. Morton není žel českému čtenáři téměř znám. Přinejmenším nahlédnutím do katalogů Národní knihovny jsem nedávno zjistil, že prakticky žádné jeho knihy nemá ve svých fondech, natož aby byla některá z nich přeložena do češtiny (to už zas tak velké překvapení není).

Coby novinář se Morton zapsal nejvíc zřejmě tím, že jako první referoval o nalezení Tutanchamovnovy hrobky, jako spisovatel má na svém kontě především řadu cestopisných črt osobitého stylu, které v anglicky hovořícím světě společně dosahují prý víc než milionového celkového nákladu.

Začínal sériemi črt z Londýna posléze psal zápisky z cestování po Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku. V polovině třicátých let pak rozhodl poprvé svůj okruh rozšířil mimo britské ostrovy. Vypravil se do Svaté země a vznikla z toho knížka In Steps of Master.

Číst dnes cestopis z Palestiny v letech britské mandátní správy se dnes může zdát především jako ztráta času. Během osmdesáti let se hned několikrát dramaticky změnil politický zeměpis Středního Východu a téměř nepochybně se změnila i tvářnost řady míst, o nichž je v knížce řeč. V ruinách odlehlých křižáckých hradů možná ještě v poměrně bědných podmínkách existují vesnice beduínů, ale přece jen pochybuji o tom, že při návštěvě skalního města Petry by si člověk domlouval nocleh a to ještě tak, že by měl na výběr zda chce přenocovat pod stanem či v hrobce.

Přesto Morton napsal knížku, která stále zůstává zajímavá lze ji číst s užitkem. Je to zřejmě autorovým typickým stylem, který umně proplétá postřehy a zážitky z cesty s historií a osobnostmi spojenými s místy, které navštěvuje. V již zmíněné Petře se tak nejprve dočkáme popisu složité cesty skrytou průrvou ve skále do města, pak přihlížíme přivítání místními pohostinnými Araby, poté strávíme den zkoumáním skalního města a přemítáním nad „Baalovými výšinami“ na vrcholcích zdejších skal. A jak tak na jedné z nich s Mortonem sedíme a probíráme se útržky historie a Starého zákona, vynoří se najednou nad okrajem skály hlava příslušníka Arabské legie, který strávil půl dne cesty rozpálenou pouští, aby doručil obálku nadepsanou „Morton, Petra“. Náš průvodce ji otevře a zjistí, že obsahuje telegram s neodkladnou pozvánkou na arabskou hostin v Amánu. Dostižen v srdci starozákonního Edómu moderní technikou musí Morton svou návštěvu v pozoruhodném a donedávna přísně uzavřeném městě velmi zkrátit. Vyšvihne se do sedla a po dlouhé cestě pouští, vyprahlý a pokrytý prachem dorazí po soumraku do metropole dnešního Jordánska a brzy usedá k hostině ke kotli s právě upečeným a uvařeným kozlem a beranem nechal na jeho počest porazit předák jednoho z domorodých kmenů.

Podobně poutavě popisuje autor cestu k starému a opuštěnému skalnímu hradu, který býval v novozákonní době významnou pohraniční pevnostní a docela dobře mohl být místem, kde byl vězněn a sťat Jan Křtitel. Právě místa spojená s příběhy a událostmi evangelií tvoří hlavní předmět Mortonova zájmu. Čtenář se však nemusí obávat, že ho čeká tři sta stran prkenné nedělní školy biblického místopisu. V té bychom se nejspíš nedověděli ani o starém knězi, který mezi řečí vzpomene, jak byl za turecké vlády vězněn a potrestán třemi sty ranami holí po chodidlech. A už vůbec ne o jednom Australanovi, na kterého Morton narazil, když zkoumal,co se na nad Galilejským jezerem rozléhá za rachot. Zjistil, že ten rámus vydává psací stroj,do kterého neúnavně tluče chlapík, který se projíždí po jezeře na loďce. Novináři a spisovateli tohle samozřejmě nedá, proto se s chlapík dá do řeči a zjistí, že je na cestě kolem světa a snaží se psát své ženě dopisy o zážitcích z cest a o tom, jak je právě prožívá. Nu další historiku o tom, jak si Morton vysloužil u palestinských venkovanů pověst bohatého, bláznivého Angličana a přezdívku „Psí táta“ si už laskavý čtenář může přečíst sám.

Když autor jako Morton prochází Jerusalémem a jeho okolím, a cestuje Svatou zemí, samozřejmě občas vytahuje z kapsy Nový zákon. Ovšem nepronáší dlouhá kázání, ale ukazuje, jak znalost místa a jeho zvyků a kultury pomáhá velmi oživit a někdy i lépe pochopit tu či onu scénu z evangelia.

Další důvod, proč listovat zažloutlými zápisky z cesty po změněné zemi je to, že se Morton nedrží pouze hluboko vyšlapanách poutnických stezek. Jistěže, zavede čtenáře do k chrámu Božího hrobu, na Olivovou horu, do Betléma, do Nazaretu, na horu Proměnění, do Jericha, provede ho velikonočnímu obřady, včetně obřadu sv. Ohně, i muslimskou poutí k Mojžíšovu hrobu. Ale třeba o Pilátovi Pontském se rozpovídá ne někde na místě pašijového příběhu, ani v Cesareji, ale u trosek akvaduktu kousek stranou cesty z Jerusaléma do Betléma, kde čtenáři vylíčí místodržitelům příběh i to jak onen akvadukt sehrál roli v dobových čachrech a pletkách. A když bude řeč o chrámu Božího hrobu skočí prohlídku na střeše jedné z kaplí, kde mají svůj klášter podobný spíše chudičkému stanovému táboru etiopští mniši.

A poslední přednost této knížky? Právě to, že je starší. Proto je dnes už volně dostupná a lze si ji přečíst nebo stáhnout na Internet Archive

From Advent_v_Reztu

Ještě jedna malá pohlednice. Tentokrát jen zpoza humen, prvního dolnorakouského městečka za hranicí, Retzu.

 

From Advent_v_Reztu

Městečko je to jak se patří malebné

 

From Advent_v_Reztu

a na začátek adventu mu sníh, jak ještě uvidíme, víc než slušel.

 

From Advent_v_Reztu

Jednou za rok se tam ale dějí věci..

 

From Advent_v_Reztu

Tvorové všelijací vylezou z lesů….

 

From Advent_v_Reztu

A ještě horších děr….

 

From Advent_v_Reztu

V Rakousku mají prostě před sv. Mikulášem čerti pré – a to jsem ještě od přihlížejících slyšel, že ti retzští byli převelice krotcí, že jinde se chovají jen o trochu méně divoce, než vypadají. Nu podívaná je to v každém případě pěkná.

 

From Advent_v_Reztu

A jak jsem už říkal, pěkný je i Retz a za zastávku stojí i když se tam zrovna neděje některá z místních slavností. A protože je to městečko jako dlaň – na brány historické části města narazíte prakticky přímo na náměstí nebo jednu dvě ulice od něj—stojí zato, vyšlápnout si kousek nad něj. Cestou kolem vinařských sklípků, jsme přece ve Weinviertel.

 

From Advent_v_Reztu

Příjemnou a nedlouhou procházkou mezi vinicemi pak dojdeme k místnímu větrnému mlýnu, tuším jedinému dochovanému s úplnou výbavou v Rakousku. Sice už někdy od třicátých let obilí nemele, ale je z něj přístupné muzeum.

 

From Advent_v_Reztu

V zimě obrázek jak z kalendáře, v létě jistě velmi příjemné posezení. Mají to v tom Retzu od pradědů pěkně zařízené, což?

 

From Advent_v_Reztu

Když už tu jsme, můžeme se od mlýna podívat ještě kousek dál

 

From Advent_v_Reztu

Na pozoruhodnou barokní Kalvárii

 

From Advent_v_Reztu

Je to jen kousek cesty

 

From Advent_v_Reztu

Lemované barokními sousošími.

 

From Advent_v_Reztu

Je odsud totiž moc pěkné podívání. Takhle v zimě obzvláště.

 

From Advent_v_Reztu

A tak tedy požehnané svátky a pěkné vyhlídky ze všech cest.

From Viden 20.12.10

Jezdím do Vídně celkem rád a když to nevyjde jinak, tak aspoň takhle v adventu. Ale ať už je prosinec nebo leden, zimní návštěva Vídně je docela příjemná. Vůbec pokud dojedete až Südbanhof. Ono sice teď zrovna za příčinou celkové rekonstrukce Jižní nádraží prakticky neexistuje, ale vlaky tam jezdí a zastavují, čili není nutno zavedené zvyky měnit. Když totiž ze Südbanhof vyjdete stačí jen přejít velmi rušnou ulici a brzy najdete s kopce dolů ubíhající Prinz Eugen Strasse. A vedle ní strojí vídeňské Belvedery – letní sídlo právě prince Evžena Savojského, po kterém se ulice jmenuje.

 

From Viden 20.12.10

Na letní byt docela fajn chaloupka ne? Inu, když je jeden vítěz nad Turkem, tak to někde bude vidět. Na druhou stranu…proti takovému Blenheimu je to fakt letní chajda (John Churchill, první vévoda Marlborough, svůj palác u Oxfordu pojemnoval právě podle bitvy ve které zvítězil i díky princi Evženovi).

 

From Viden 20.12.10

Zahrada mezi Belvedery je sice klasická francouzská formální záležitost, ale snad právě proto je zajímavé se v ní projít takhle mimo sezonu. Mimochodem, když tam budete procházet zejména brzy dopoledne, bývá to velmi klidné místo

 

From Viden 20.12.10

Hejna tam uvidíte spíš vodní drůbeže, než turistů a dusají tam zpravidla jen zarputilí kondiční běžci. Klidný vstup do Vídně už za chvíli docela oceníte. Poté totiž, co na dolním konci ze zahrady vyjdete, kousek se vrátíte k hlavní ulici a dojdete na Schwarzenberské náměstí totiž potkáte jednu z, řekněme, vídeňských bizarností.

 

From Viden 20.12.10

Kdysi na celém velkém náměstí (dnes spíš spleti velice rušných silnic) byl možná zajímavý hlavně velký vodotrysk postavený tuším u příležitosti zřízení hlavních vodovodních rozvodů ve městě. Po poslední válce tam ale přibyl pomník krasnoarjmějcům. Před majestátní půlkruhovou kolonádou ční vysokánský sokl s poměrně tradičním Ivanem se samopalem…Jsme ovšem ve Vídni a tak se nějak přihodilo, že vcelku ten památník celkem zapadá do zdejšího klasického monumentalismu….a i ten proletářský vojín, vybaven praporem a státním znakem, vyhlíží tak, že si ho při promyšleně letmém pohledu lze splést v typem klasického hrdiny, kterých je v kameni a bronzu ve Vídni asi tak dvacet do tuctu. O azbukou psaném nápisu za kolonádě: „Na paměť hrdinům Rudé armády padlým v bojích s německo fašistickými okupanty za svobodu a nezávislost evropských národů“ by se chtělo říct ledacos, ale řekněme, že to hodně záleží na tom, z které strany kterých hranic se na něj díváte.

 

From Viden 20.12.10

Jistě, do klasicistní tváře Vídně je víc než důvodů zdvořile rýpat, jednu věc ale tomuhle městu přiznat musím. Najdete tam dost míst, která se dokáží tvářit dost bezčasově a není to vůbec na škodu. Rozlehlé prostranství „náměstí Hrdinů“ v nejmladší části Hofburgu je jedním z výmluvných případů. Pravda věru, drožky projíždějící mezi proudy aut a tramvají na blízkém Ringu vypadají neméně zajímavě….

 

From Viden 20.12.10

Ale prý…pokrok nezastavíš. A když může fiakr mezi tramvaje, proč by naopak nemohl Starbucks do Vídně, řekl si asi někdo, kdo si myslí, že je potřeba jedno z nejkavárenštějších měst Evropy dovléct do jednadvacátého století. Přiznávám se bez mučení, že Starbucks jsou snad jediným řetězcem, kam jsem se naučil příležitostně na cestách chodit. Nicméně ve Vídni jsem se zachoval poněkud uvědoměleji. A doporučím to i vám. Jestliže je vídeňská kavárna inštitucí svého druhu, pak k těm, které jsou ještě pořád dosti autentické – protože relativně malé a neokázalé—patří jistě Café Hawelka. Dokonce ji na Dorothengasse, známé aukčním domem Dorotheum a spoustou dalších obchodníků se starožitnostmi, musíte trochu hledat. Najdete ji nakonec poměrně blízko Graben, kam ulice ústí, po pravé straně, jdete-li z Graben. Uvnitř najdete neskrývaně letitý interiér, včetně židlí, sedaček a stolů, které pamatují dobrých pár desítek let vídeňské kavárenské kultury. Takže si aspoň ve Vídni dejte zase jednou melange bez wifi a uvidíte, že to bude příjemné posezení.

 

From Viden 20.12.10

Mohl bych vás strašit, že v adventu je lepší se Vídni vyhnout, že je tam ještě víc lidí než jindy a že se tam na to stejně nedá koukat, protože pod maskou dřevěných bud a girland z chvojí bují děs hrůza a komerční kýč. Přeháněl bych a vlastně si spíš vymýšlel. Jistě, i na slavných trzích u radnice možná přibývá sortimentu nepohledného až protivného…

From Viden 20.12.10

….nicméně je těch trhů po centru města hned několik (například na Freyengu, na Am Hof, u Kunsthistrorische museum naproti Hofburgu, koneckonců i na Mariahilferstrasse) a celkově stojí za projití a pokoukání. Sortiment některých stánků sice možná nepovznese, ale na dobrý punč je tam pořád spoleh a maroni – pečené kaštany, taky celkem stojí za ochutnání.

 

From Viden 20.12.10

A na závěr ještě jeden tip. Až půjdete z náměstí Am Hof na sousední Freyung všimněte si zvláštního domovního znamení. K místnímu názvu Hayden Schluss s se pojí líbezná pověst. To jméno prý vzniklo při jednom z tureckých obléhání města. V onom domě prý bydlel tuším pekař, který jednoho dne slyšel, jak se pod domem ozývá divný šramot. Jak asi tušíte, zjistil, že se mu pod barákem, který stal poblíž hradeb (a jak připomíná cedule vedle sochy tekl tudy ještě někdy v patnáctém století jeden z vídeňských potoků či říček) hrabou turečtí sapéři. Jako uvědomělý občan a obránce samozřejmě uvědomil úřady a poté přiložil ruku k dílu: tak dlouho lili do výkopu vodu, až obymslné útočníky utopili. A že tam Turci vzali tak zlý konec začalo se tomu říkat heiden schluss. I když ono místní jméno sice má asi mnohem víc společného s nějakými Heydenovými (ne ovšem zrovna s rodinou slavného skladatele), kteří v tom dome bydleli, než s nějakými pohany (heiden), historka je to docela pěkná. Inu není Vídeň jen samý k. und k. palác a pomník, ale má i své bizarní a potměšilé stránky. A příjemně se jimi prochází a listuje.

„Z Piazza Venezia běžte po Via dei Fori Imperiali ke Koloseu u Titova oblouku se dejte doprava a běžte pořád dál až na Piazza Albania tak, abyste po pravé ruce měli Circus Maximus a po levé Caracallovy lázně. Pokud dojdete ke Cestiově pyramidě a aureliánským hradbám jste už moc daleko. Obraťte se zpět a dům, kde bydlíme najdete po pravé straně, obrácený k Aventinu.“ Takhle William Murray vzpomíná ve své útlé knížce City of Soul A Walk in Rome na to jak jednu dobu dával svým přátelům, kteří ho jeli navštívit, instrukce, jak se dostat k němu domů.

Murray, syn amerického otce a italské matky, se v Římě poprvé vážně usadil krátce po druhé světové válce. Tehdy ještě jako student operního zpěvu, který se až posléze, a spíše shodou okolností stal novinářem a spisovatelem. Ve své knížce črtá šestnáct procházek, ve kterých proplétá své vzpomínky na první léta ve Věčném městě, střípky ze života a nezbytné reminiscence na historii míst, kterými ve vzpomínkách prochází.

Snad je to pro Řím příznačné, že právě tak, jako je někdy docela snadné lidem přes půl světa vysvětlit kde bydlí pomocí světoznámých pamětihodností, tak je pro lidi přes půl světa zajímavé přečíst si kudy chodí po Římě jeden starý Američan, když se nechá vést svými vzpomínkami. Park Villy Borghese může být přitažlivý pro každého, ale ne každý tam může mezi piniemi vzpomínat na lumpačiny, které tam s ním prováděla mladá teta vymýšlející pro malého Billa pořád nějaká dobrodružství a skopičiny. Prakticky každý, kdo byl návštěvou v Římě se spíš několikrát než jedno prošel pro Piazza Popolo – ne všichni ovšem můžeme vzpomínat na to, jak nás tam před desítkami let vytáhl kamarád na komunistickou demonstraci. Podobně jsme všichni četli v průvodcích a Augustově mausoleu a o Ara Pacis, mnozí víme, kde obě pamětihodnosti hledat a někteří jsme se na už i byli podívat. Ale málokdo z nás tam šel hlavně proto, aby si ještě víc nerozhádal starou tetičku, znalkyni umění, která těžko snášela, že synovec v Římě studuje a pracuje, ale historii, po které a kolem které chodí, ignoruje.

V knížce jako je tahle se člověk samozřejmě nedozví mnoho nového (jednu či dvě příhody z páně Murrayova milostného života spojené s římskými pamětihodnostmi pomiňme). A notoricky známou pasquinádu o oloupané bronzové střeše Pantheonu „Co neukradl ani barbar, sebral Barberini“ bychom také nemuseli v tak útlém spisku potkat dvakrát. Nicméně za přečtení City of Soul docela stojí. Nebo jinak – jsou města, a Řím k nim patří v nejprvnější řadě—po kterých se člověku občas zasteskne, nebo si na ně rád zavzpomíná. A k tomu se malá knížka docela hodí, možná právě proto, že se dá přečíst možná i za jedno odpoledne.

V tomhle smyslu je předností City of Soul i to, že autorovy kroky vedou po dosti všeobecně známých místech. Můžeme si tak porovnat svoje dojmy například s mimořádným nadšením autora pro Piazza Navona a naopak špatné vzpomínky na Campo da Fiori. A někteří čtenáři se přece jen možná dozví i něco nového. Například já jsem sice věděl, že Andělský hrad vznikl původně jako Hadriánovo mauzoleum, znal jsem i legendu o tom, kterak hrad ke jménu přišel. Nevěděl jsem ale, že sv. Michael na samém vršku hradu je už tuším sedmý v pořadí a že toho nynějšího roku 1799 Napoleonovi vojáci po obsazení Říma pomalovali v barvách francouzské trikolory, nasadili mu baret a překřtili ho na „Génia Francie, osvoboditele Itálie“.

Historek nabízí každé římské nároží tucet a římských vzpomínek, historií a průvodců jsou plné knihovny. Proto tolik nevadí, když například v téhle čtenář nenajde prakticky nic třeba o Trastevere, o hlavních basilikách nebo třeba o staré dochované části antické Via Apia. Pokud si knížky jako je City of Soul kupuje hlavně proto, že má v Římě zalíbení a rád se toulá jeho uličkami aspoň doma v křesle, jistě má v polici několik dalších, v nichž může v procházce pokračovat.

London Walks jsou pojmem. I když jsem při svých několika návštěvách Londýna ještě neměl příležitost absolvovat některou z jejich četných a tematicky velmi rozmanitých vycházek po nejrůznějších koutech anglické metropole a okolí, pokaždé na to při plánování cesty alespoň myslím a listuji programy vycházek.

Ze zkušenosti také vím, že poznávat Londýn vycházkami je velmi zajímavé a užitečné. Ostatně svědčí o tom i celá řada knížek, které nabízí rozmanité procházky po té či oné části Londýna, ať už za historií, literaturou obecně či třeba za Shakespearem, Dickensem, ale také za různými „tajnostmi“, kuriozitami…a samozřejmě strašidly. Můžete být v Londýně první den, stát na Trafalgarském náměstí před National Gallery a netušit, kterým směrem jít k Buckinghamskému paláci a kterým na metro Charing Cross. A nemusíte mít ani objemného knižního průvodce. Pokud z kapsy vytáhnete třeba Walking London Andrewa Duncana, můžete do večera stihnout třeba dvě několikahodinové vycházky po místech, které byste jinak sami hledali zbytečně dlouho. (a to metro na Strandu určitě najdete a rovnou můžete nalistovat nějakou procházku, která začíná na nějaké stanici, kam se dá dojet bez velkého přesedání)

Když tedy víte, jak zajímavý je Londýn na poučené procházky a jak věhlasné jsou London Walks nejspíš zbystříte, když zjistíte, že vydali knížku londýnských příběhů a procházek. A třebaže už máte knížek procházek (nedočtených a neprochozených) pěkných pár, o dalších průvodcích a knížkách o městě ani nemluvě, nakonec London Stories: London Walks nejspíš pořídíte a začnete číst.

A je docela možné, že nejlepší dojem ve vás zanechá už první kapitola z pera Davida Tuckera, šéfa London Walks. Věnuje se Temži a velmi lehkým, svěžím a dynamickým stylem v ní představí a propojí základy londýnské topografie a historie, které předurčovaly a spoluutvářely polohu, rozlohu a utváření Londýna od samého jeho počátku. Čteme-li knížku doma v křesle a ne v některém z londýnských pubů, parků nebo galerií, zřejmě si všimneme, že Tucker svým stylem psaní nad většinu ostatních přispěvatelů knížky nápadně vyniká.

I proto jsem alespoň já rád, že zrovna Tucker psal i kapitolky o některých z londýnských vesnic, konkrétně Highgate a Hampsteadu. Jsou to místa, která mám pořád v plánech, ale nikdy jsem se tam ještě nedostal. Tucker mě opět přesvědčil, že bych to měl někdy napravit.
Jen si nejsem jistý, zda je tahle knížka pro samostatné procházky ideální. Jednotlivé kapitoly jsou koncipovány spíše jako uvedení do tématu a příslušného koutu Londýna, včetně doporučení, kde je nejlépe danou kapitolu číst, právě třeba pubu, v parku, na nábřeží nebo vyhlídce z oken galerie. Po zkušenostech s příležitostným blouděním i podle poměrně precizně psaných Duncanových vycházek si věru nejsem jist, jak si případně poradím s procházkou inspirovanou londýnskými příběhy London Walks. Nejspíš to ale stejně někdy zkusím. V Inns of Court nebo poblíž na Fleet Street bych se snad úplně ztratit nemusel a svět londýnských právníků a byvší svět londýnských žurnalistů je vždy zajímavý (a dům Samuela Johnsona či pub Ye Olde Cheshire Cheese bych teoreticky už najít mohl zpola po paměti z minulých návštěv).

Knížky jako jsou London Stories: London Walks jsou zajímavé i v tom, že častokrát dovolují vrátit se na notoricky nebo aspoň zběžně známá místa a hledat v nich něco nového –třeba kdysi slavné lokály v Sohu, schovaná zákoutí v City, nebo se směle vydat pro jednou i přes řeku a tentokrát zamířit ne do Southwarku nebo na procházku po South Bank, ale objevovat málo známé končiny v Lambethu.

Podnik jako je London Walks se musí dopouštět také mírně komerčních počinů. Jeden z nich je, alespoň v knižní podobě, asi největší slabinou celé publikace. Když člověk dojde k oddílu Londýn zlověstný, ví co ho asi tak může čekat. Inu jistě strašidla a Jack Rozparovač. Strašidla jsou v pořádku, pár historek podaných většinou formou dopisů nebo zápisů svědků je zajímavých a celkově povídání o muži mizejícím ve zdi katedrály sv. Pavla, ženě s prasečí hlavou vyhánějící od sedmnáctého století nájemníky z domu v City nebo historka o dávné královně strašící u vybombardovaného kostela, patří k tomu lepšímu z celé knížky. Zato Jack Rozparovač dopadl dosti zle. Donald Rumbelow má být jedním z předních znalců příběhu oněch krutých vražd v děsivém koutě Londýna. Jsem docela přesvědčen, že jím vedená vycházka po Whitechapelu musí být pozoruhodná a možná strhující. Na papíře ale jeho umění zaniká. Dozvíme se hlavně tolik, že prakticky všechny hypotézy o identitě zvráceného vraha jsou pusté spekulace a že místa, kde své činy páchal dnes vypadají většinou jinak a nestojí skoro za vidění. Mnoho událostí a míst v Londýně potřebuje oživit evokacemi a kontexty a i v téhle knížce se to autorům mnohdy velmi úspěšně daří. Nakonec možná ani není škoda, že se to nepodařilo zrovna u Rozparovače, nezaslouží si to.

Ostatně knížka končí jinou notou. Poslední kapitolku věnuje Dickensovi a ze všech možností, které Dickensův Londýn skýtá, si volí jeho Christmas Carol. Přibližuje místa, která patrně Dickense inspirovala k umístění částí děje příběhu a oživuje vánoční obyčeje. Autor správně podotýká, že je to vycházka především pro zimní čas. Mám ale za to, že úspěšně evokativní může být i kdykoliv jindy během roku.

London Stories: London Walks jsou už svým zaměřením nutně spíše mozaikou, sbírkou črt a také knížkou do jisté miry praktickou. Pokud jde o čtenářský zážitek, těžko může člověk spravedlivě očekávat, že si ji užije tolik jako některou z knížek třeba H. V. Mortona,. i když Tuckerovy a některé další kapitoly jsou napsané velmi dobře a čtivě. Pro použití přímo k vycházce zas může být pro pouze příležitostného návštěvníka Londýna jednodušší třeba precizněji psaný Duncan. Přesto však knížka dobře svědčí o tom, že I lidé, kterým je provázení po Londýně doslova denním chlebem mají své město pořád rádi a dokáží o něm poutavě vyprávět. Tuším Johnsonova věta “Kdo je uneven Londýnem, je uneven životem” je přespřílišným používáním v průvodcích ošoupaná do banality. Přesto na ní něco asi bude, když i nikoliv výjimečná knížka o Londýně a jeho příbězích nabízí minimálně osvěžující čtení.

From podobraz

Když jsem tuhle fotku našel v jednom ze svých elektronických alb, vzpomněl jsem si na dvě věci a jednoho člověka. Jednak jsem si uvědomil, že jsem tehdy ještě, někdy před sedmi lety, fotil kompaktem na film a fotky si pak nejprve nechal dělat papírové a pak oskenovat na CD a pak už jen skenovat. Jednak jsem si vzpomněl, že jsem v tomhle kostele narazil na nějakou zmínku o Václavu Hollarovi.

Kdyby mezi sv. Markétou ve Westminsteru a Westminster Abbey po nocích strašili všichni tamní farníci, kteří mají heslo v encyklopediích a vyšla o nich aspoň jedna knížka nebo článek, tak by tam větší provoz, než na Whitehallu přes den. O Hollarovi tam, pokud se nepletu na nějaké cedulce píší, že je tam někde pohřbený. Když jsem se pak ptal jednoho z wardens, jaký měl český rytec ke kostelu vazbu, dozvěděl jsem něco v tom smyslu, že bydlel a že zemřel zcela chudý, tak ho tu pak farnost nechala pochovat. Jen teď přemýšlím, že tou věží zmíněnou v nadpisu nebyla asi ta u sv. Markéty ve Westminsteru, ale kousek dál na východ a na jih u staroslavného kostela St Mary Overy v Southwarku, nynější southwarkské katedrále. Přece jen v Hollarově době ještě bylo víc k vidění při pohledu z jihu do City, než, kdyby se díval z Westminsteru vlastně kamkoliv. Hollar ostatně měl tu vzácnou příležitost, že se odtud mohl dívat na Londýn před největším požárem, který město kdy postihl v roce 1666 i po něm. A zažil toho v Londýně ještě mnohem víc, přece jen tam, exulant z válkou a sváry rozervaných Čech, přišel do dalších svárů a bojů, občanské války, kralovraždy a svržení i obnovy monarchie.

Už jsem se nelichotivě zmínil o velkém množství předních mužů a slavných dam, kteří měli k westminsterskému farnímu kostelu vztah. Když jsem si rychle ověřoval, zda si sv. Markétu dobře pamatuju jako místo Hollarova pohřbu (možná do hromadného chudinského hrobu na hřbitově u kostela) narazil jsem na dvě jména, která stojí za zmínku. Slavný alžbětinec Sir Walter Raleigh tu spočinul poté, co jeho dramatický život skončil nedaleko na popravčím špalku. A ke zdejším farníkům patřil třeba i básník John Milton. A to nemluvím o barevných oknech, které zas nechali pro kostel pořídit Jindřich VIII. a Kateřina Aragonská. Ano ta první z šesti jeho žen, ta se kterou žil nejdéle a kterou když zapudil tak nastoupil cestu k tomu, aby změnil směřování anglických dějin snad jen o trochu méně než Vilém Dobyvatel. A než se z „z nejsličnějšího prince“ Evropy začala stávat stará paranoidní příšera.

Slovo parochial v angličitně nemusí znamenat jen „farní“, ale také jakýsi ekvivalent českého „maloměstský“. Nu což St Margareth přísně vzato vedle Abbey (a vedle parlamentu) může vyhlížet docela maloměstsky a ledasjakému městečku by se takový farní kostel líbil i hodil, jen by ho možná mělo ještě starší a pravděpodobně z neomítnutého kamene. A z farního hřbitova by i nějaký ten malebný zbytek zůstal. Mimochodem, možná se k tomu dostanu jindy, ale ze svých několika výletů jsem nabyl dojmu, že anglický jen trošku starobylý hřbitov snad ani neumí nebýt malebný.

Ostatně malebnost a maloměstskost se nemusí, v jisté míře, vylučovat. Pro nás, zatracené kontinentální vetřelce, je ostatně zachovalé anglické maloměsto (není-li to nějaké ubohé předměstí nebo obec v suburb pokažená) veškeré malebnosti futrál, aspoň na první pohled. Nicméně zrovna tady, na někdejším Bodláčím ostrově řeky Temže je vskutku těžké nevypadat maloměstsky. Jaká pomoc, když se vedle vás zdvihá monument Abbey u kterého i Lady’s Chapel vydá za pořádný kostel a duchové drahých zesnulých pohřbených v Básnickém a Státnickém koutku v transeptech by nejspíš ještě předčili přízračnou demonstraci před St Margaret. Lady’s Chapel (kapli Panny Marie) mívají, pro vysvětlení, anglické katedrály na východním vrcholu své osy uprostřed věnce chorových kaplí. Nu a Westmister Abbey je “royal peculiar” (spadá pod jurisdikci britského panovníka a ne biskupa)a tak Jindřich VII nechal u Abbey postavit novou kapli, která je všechno jen ne maloměstská. Jinak řečeno, je to gotika tak “flamboyant”, že jest doporučeno dávat si pozor, aby jednomu neupadla čelist, když tam poprvé nebo drahné době vejde.

Ovšem, že nejsme na malém městě si uvědomíme, jen co se kolem sebe rozhlédneme. Na malém městě totiž zpravidla nestojíte na trávníku s tím, že na sever a na jih od vás stály (nebo kdysi stály) dva královské paláce. Když se od st Margaret podíváte k jihu, respektive zhruba tím směrem, kde za dopravními přívaly teče Temže, vidíte Houses of Parliament, jinak též Westminsterský palác, či spíš co z něj po všech požárech zbylo. Protokolárně vzato, je to pořád královská residence, I když ji převážně užívají zvolení zástupci lidu (House of Commons ) či jmenovaní členové nobility a vyššího anglikánského kléru (House of Lords). Z druhého paláce už (opět ty požáry, nu jsme v Londýně) uvidíme pramálo. Územní, které Whitehall (tak se ten palác jmenoval) obsadily převážně poněkud těžkopádně monumentální vládní budovy. Jméno Whitehall nese dnes hlavně rušná ulice kolem které ouřady stojí. Mimochodem jedna z mála budov, která z paláce zbyla je Banqueting House dál než napůl cesty k Trafalgarskému náměstí. A protože jsme v Londýně, musí se tu objevit ještě jeden setnutý VIP, sám král Karel I. Podium, na kterém mu srazil kat hlavu totiž postavili právě u Banquet House a král na ně vystoupil jedním z oken v patře. Zhruba tím směrem prý hledí i jeho jezdecká socha stojící poblíž uprostřed ulice. A jelikož rovnováha, po anglicku, musí být, má zas první mezi kralovrahy, Oliver Cromwell sochu před parlamentem. Dívá se vlastně směrem k St. Margaret pokud se nepletu.

Nu vidíte, takhle to v centru Londýna bývá, člověk se někam postaví, podívá se kolem sebe a už se kolem něj roztočí rej jmen, událostí, souvislostí a zajímavostí. V Londýně prostě straší i ve dne a když si nedáte pozor ocitnete se v tom reji i při pohledu na hodně obyčejnou fotku. Naštěstí v tomhle reji nedopadnete tak zle, jako kdyby vás vzaly do kola rusalky. Možná je to výhodna města, ať malého nebo velkého. JIstě je to ale výhoda bezpečného časového odstupu. Když se tohle kolo točilo kolem Václava Hollara mohlo člověku jít velmi snadno a velmi rychle o život. A nemusel se jmenovat Karel Stuart.