S toulkami po Burgundech jsem se rozloučil procházkou po Beune, vinařském městě, kde kdysi sídlivali zdejší vévodové, než se přestěhovali do Dijonu. Dnes je v jejich paláci museum vína. Tam jsem se nakonec nepodíval, protože jsem, pokud jde o víno, dal přednost praktičtější záležitosti. Obchodů s vínem a caves, sklepů, je v Beaune hodně. Dal jsem tedy na radu průvodce a vypravil se na prohlídku sklepů s degustací firmy Patriarche Peré et Fils. Tvrdí o sobě, že mají největší sklepy v celém Burgundsku, nu v každém případě jsou hodně rozlehlé a firma v nich o víno pečuje a obchoduje s ním víc než dvě století. Pan Patriarche totiž nějaké čtyři roky po francouzské revoluci koupil zrušený ženský konvent a udělal z něj sídlo svého podniku. Postupně se samozřejmě rozrůstali a dnes mají pod středem Beaune hotový labyrint chodeb plných burgundských vín. Za deset euro vstupného si jich můžete obstojný kousek prohlédnout a po cestě ochutnat asi třináct vzorků většinou červených vín, včetně několika z prestižních premium cru. Tentokrát jsem nenakupoval, i když některé vzorečky byly chutné, až se člověku zdálo, že by za těch patnáct, dvacet euro ta lahvinka i stála. Nu, příště, řekl jsem si. Jeden suvenýr jsem si ale odnesl. V ceně vstupného je totiž burgundský koštýř. Nemá nic společného s tím, kterým vinaři v našich sklepích natahují víno ze sudů. Je to mělká kovová miska, která se tradičně v Burgundsku užívá ve sklepích místo skleniček. Pravda na ochutnávkách, které jsme absolvovali, se používaly sklenky. Ale tak, Patriarche se zjevně chtějí ukázat jako tradiční a zavedený podnik. Není to jediná zavedená firma v Beuane. Ještě o nějaké to století dřív, než začal tenhle podnik existovat stál u beaunského trhového náměstí Hotel de Dieu, zvaný též Palác chudých a sloužící jako hospic, tedy cosi mezi nemocnicí, domovem důchodců a chudobincem. Svému původnímu účelu v novějších křídlech slouží areál zčásti dosud. Historická část je přístupná coby museum. Za návštěvu jistě stojí, už pro pohled na hlavní nádvoří lemované ze tří stran budovami s charakteristickými barevnými střechami o ojediněle dochované ukázce světské městské gotiky ani nemluvě. Člověka až překvapí, když zjistí, že stavba, kterou při pohledu z ulice považoval nejspíš za kostel je sálem, kde byli původně klienti hospice ubytováni, kaple je jen jeho menší částí. Přes nádvoří je formou vděčných expozic reprodukovaná podoba kuchyně a lékárny. Mimochodem víno prý se v hospicu využívalo v rámci, řekněme, terapie a to přispívalo k jeho věhlasu a oblíbenosti. Protože leží v centru vinařského kraje postupně získával dary a odkazy do vlastnictví zajímavé vinice. Vina z nich vyráběná už téměř sto padesát let prodává v dražbě, která patří k těm v Burgundsku nejprestižnějším. Výtěžek slouží jak provozu zdravotně sociální části hospice, tak hlavně různým dobročinným účelům v oboru. A nejsou to žádné drobné, ale pěkně kulaté milionové částky. Když jsem si takhle užil krásného starého kamení hospicu i příjemných zralých vín ve zmíněných sklepích ještě mi po poledním kličkování uličkami docela příjemného středověkého města zbýval nějaký ten čas. Dopustil jsem se tedy malého dobrodružství. Posadil jsem se do jednoho z místních barů a dal si kávu…..a před tím půl tuctu šneků. Po pravdě řečeno, moc jsem nepochopil, co na nich Burgunďané vidí, ale pozřít se to dalo. Vyhledávat je asi ale nebudu, už proto ne, že nemám rád pokrmy, které se jedí nesnadno. A dobývání šneků vidličkou z ulity se lze jistě snadno naučit, ale Burgundsko má příliš mnoho krajových specialit, než abych se brzy ke šnekům vracel. Nu program i čas výletu se naplňuje, zbývá nasednout a odjet. Byl to příjemný, užitečný zajímavý týden. A jak už to u těchhle zájezdů bývá, začíná ve mně hlodat myšlenka, že bych si sem někdy mohl udělat výlet i sám a během týdne si, volněji, pár míst zopakoval a přidal jiná. Inu cestujeme, abychom poznávali….a plánovali.

Od tepajících kopyt odletují jiskry, tmou se tu a tam rozlehne práskání biče dodávaiící naléhavosti vytrvalému rachocení kol kočáru. Jo, tak to bývalo a kamenné a hrázděné domy v ulicích burgundských měst se toho za celá staletí něco naposlouchaly. A možná si už zvykly i na to, že mezi nimi v ne zrovna širokých ulicích opatrně projíždí velké autobusy, nebo dusají zástupy turistů nejdřív nahoru do kopce ke katedrále a za slabou hodinku z kopce dolů k povozu, který je má odvézt k dalšímu městu, klášteru či sklípku. Zpravidla k nějakému, který byl v době, kdy byl dům postaven vzdálen několik dní cesty. Tuším se tomu říká pokrok. Ale ne, nebudu si stěžovat. Organisovaná turistika má svá světla i své stíny. Když se celý den potloukáte po venkovských zajímavostech či odlehlých pamětihodnostech, je vám ten autobus docela příjemný, když střídáte města, zejména ta starobylá a malebná, bývá to někdy spíš naopak. Ostatně dobře vám tak a vy to víte. Ono to nakonec dopadne tak, že si do těch končin naplánujete vlastní výlet a pak si užijete měst a na venkov zajedete tam, kam dosáhne veřejná doprava. To ostatní už jste možná ostatně viděli na zajezdu. Jak se na slušnou a starobylou zemi sluší jsou v Burgunsku města v jejich jménech se ozývají ozvěny dávné římské slávy. Jen se za ty věky občas lehce zkomolily. Takový Autun se jmenovával Augusutodunum a město Augustovo prý mohlo svou velikostí a skvělostí soupeřit s Římem. Těžko říct, jisté je, že dnes nabízí překrásnou ilustraci úsloví o světské slávě a polní trávě. Kdesi na dnešním předměstí totiž najdete trosky římského divadla. Prý bývalo největší vně Říma a pojalo patnáct tisíc diváků (pro ilustraci veškeré dnešní obyvatelstvo Autunu). Dnes je z něj vidět kus auditoria s kamennými sedadly. Nu a najdete je na okraji jednoho fotbalového hřiště. Taky tam mají jakési lyceum, kde pár měsíců studoval jeden mladý Korsičan se svými bratry, když ještě nebyl ani oficírem od kanonýrů a čímkoliv z toho, čím se později Buonaparte stal. A když mu pak zbývala jen krátká sláva a pak dlouhé hořknutí vyhnance bylo to zrovna v Autunu, kde se k němu dostala zpráva, že maršál Ney mašírující proti němu a jeho hrstce vojáků se k němu opět přidá. Nu ta tak se stalo, že Bonaparta čekal v Paříži trůn a u Waterloo pád. Pak se ovšem cesty císaře a maršála opět,a jednou provždy rozdělily. Prvního čekalo vyhnanství, druhého popravčí četa. Ale dávno před tím vším už na kopci nad Autunem stála katedrála sv. Lazara. Její velikost a slávu založily a udržovaly údajné ostatky novozákonního Lazara, ze zjevných důvodů vyhledávané četnými nemocnými. Průvodci, ať dvounozí, papíroví, nebo zvukoví, vás asi nejspíš upozorní na jeden z chrličů na boku stavby, anžto je nápadně podoben vystrčenému lidskému pozadí. Obávám se, že to byl cíl středověkého kameníka, který onu ozdobu vytesal. Já si dovolím připomenout malé leč zajímavé lapidárium. Tedy pokud pro vás trojhlavý pták, bazilišek nebo hypogrif budou alespoň tak zajímavý jako vysoko umístěná zadnice. I Autun by jistě stál za podrobnější návštěvu, jsem si alce docela jist, že si ji rozhodně zaslouží Averraux, metropole dolních Burgund. Jen jsme městem prolétli ke katedrále St Ettiene (sv. Štěpána) ale i to málo co jsem si při tom mohl stihnout povšimnout říká, že je to město barvité, neobyčejně celistvě dochované, s mnoha hrázděnými domy a pohlednými uličkami. Katedrála od podívání upoutá dvěma věcmi. Obě jsou svým způsobem typické, i když pokaždé zaujmou či potěší. Jak už to bývá, západní průčelí je členitější než architekt možná zamýšlel a to, jako obyčejně , kvůli nesouměrnému vývoji věží. Četl jsem už nejméně dvě vysvětlení častého fenoménu. Jedno je velmi pragmatické a mluví o náhle vyschlých rozpočtech. Druhé s ním není tak docela neslučitelné a mluví o záměrně asymetrii jako projevu pokory před Stvořitelem, aby stavitelovo dílo nebylo jaksi po všech stránkách perfektní. Druhý fenomén, který alespoň mně vždy znovu zaujme je um a tvořivost kameníků při výzdobě zapadních portálů. V Averraux se sice možná nevyřádili tolik jako třeba v Remeši, ale i tak je to pěkné podívání. A doporučuji pečlivěji se dívat po kamenických ozdobách i uvnitř. Na zdech tam najdete všelijaké drobné plastiky hlav světců, králů a tak podobně. Jenže mezi nimi tu a tam vidíte všelijaké tvory a netvory pitvorné, podivné a vůbec zvláštní. Včetně jakéhosi skřeta, orka nebo podobné žoužele, která jako by vypadla ze stránek fantasy ságy nebo z monitoru hráče Warcraftu. Vidíte. Umění válečnické. Na jednom z četných burgunských kopců leží starobylé městečko Vezeley. Jak je malé, tak je zajímavé. Z cesty k němu je zdalea vidět románská basilika sv. Marie Magdaleny, je to místo spojené s dějinami prvních kruciát a pro časy míru je také jedním z francouzských míst, odkud vyráží poutníci do Santiaga de Compostely. Pokud jde o ostatky Máří Magdaleny bude to celé jakási spletitá historie. Vedle Vézeley si jejich držení nárokuje nejméně jedno místo na jihu Francie a dnes patrně mnoho lidí podléhá dojmu, že pokud někde Marie z Magdaly odpočívá, tak je to pod pyramidou v Louvru. Děkujeme, pane Browne. Tak či tak. Až budete jednou stoupat dlouhým kopcem po kamenné dlažbě k basilice nad městem zkuste se zamyslet a zaposlouchat do ozvěn času, zda vám vám v nich bude víc znít rozvážný krok poutníků mířících do Španěl nebo pevně či snad až příliš rychle kráčející rytíři kříže. Představte si Richarda Lvího srdce sedlajícího koně a pomyslete, že mu nejspíš ani na mysl nepřišlo, že celá ta štrapáce neskončí zrovna valně, ale jeho navíc bude v Rakousích čekal potupný úděl zajatce čekajícího na doručení výkupného. Nu a když tak nad tím uvažuju, proč se omezovat na pány rytíře. Určitě by stálo za to zaposlouchat se, co tu kamení ve zdech a dlažbách vzpomímá třeba o Eleanoře Akvitánské. Jen ještě slovo k samotné basilice. Ať už to s Madeleine bylo jakkoliv, kostel tu dnes stojí velmi pěkný. A poučný. Už jsem to myslím zmiňoval, majestátní stavby nezačaly vznikat až s gotikou, spíš ledaskde jinde, gotické katedrály prostě jen povyrostly na základech svých románských předchůdkyň. A tam, kde starší podoba zůstala zachovaná, je to často pěkné pokoukání. Někdy s přídechem smutku ovšem. Ani ne tak ve Vezeley, ale jistě třeba v Pontigny. Zdejší klášter býval jednou z prvních a předních dcer Citeaux, jisté zajímavosti mu dodává snad i to, že tu část svých let exilu strávil sv. Tomáš Beckett (jiný arcibiskup z Canterbury, sv. Edmund Rich, je Pontigny dodnes pohřben). Zbyl tu ovšem jen dosti prázdný, byť impozantní klášterní kostel. Vedle relikviáře sv. Edmunda tvoří nejnápadnější část jeho výbavy zajímavý, patrně barokní, dřevěný chór, ovšem poněkud podivně zasunutý do poloviny hlavní lodi, ještě před křížení. Asi se budu muset podívat, zda je to nějaká podivná stavební úprava, nebo původní stav jen vybavený barokním mobiliářem, mimochodem včetně „rod screen“ oddělující zbytek lodi od chórových lavic. A ještě víc mimochodem, o tom, jak opuštěné místo Pontigny je svědčí nejspíš a nejvíc hustě vyryté nápisy vzor „byl jsem tady Lojza Křupan“ hustě lemujicí příčky oddělující dnešní chór od bočních lodí. Zbývá mi ze dne v kvapíku jedna zastávka a jedno výběrové, či chcete-li vybíravé, doporučení. Městečko Chablis je přitažlivé dvěma věcmi. Svou malebností a historickým rázem a tím, že dává jméno jedné z burgundských vinařských oblastí. Pokud budete mít cestu kolem, Chablis jistě stojí za odbočku či za pevné místo v itineráři. To samé asi platí i o chablijských vínech. Ochutnal jsem prozatím jen čtyři malé vzorky ovšem včetně těch z nejpřednějších a nejprestižnějších poloh premier cru a grand cru. Nicméně, s omluvou za svůj neškolený jazyk přiznávám, že s víny Chardnonnay, které se právě také v Chablis pěstují, asi nebudu moc velký kamarád. Je to problém můj a ne těch vín, jen tak pro pořádek. V každém případě vína jsou od toho aby s chutnala a víno, ať mladé či zralé, je jedním z důvodů a zážitků, proč se do Burgund podívat. A kdyby snad to vínko někdy tolik nechutnalo, je tu pořád spoustu starého kamení na které je spolehnutí, jak jsem už psal. A Chablis je toho drobným, leč ukázkovým příkladem.

Psal jsem tu ráno o smíšených dojmech ze včerejšího výletu. Jen pro pořádek, na rýminku a kašílek si stěžovat nehodlám, ani jsem včera nebyl, celkem vzato zklamaný a otrávený. Ostatně od toho člověk cestuje, aby se, například, díval jak jinde slaví. Nu, pokud jde o dnešek stěžovat si nebudu, protože jsem se zase jednou nespletl a rád říkám, že na staré kamení je spolehnutí. Mluvit o pamětihodnostech souhrnně jako o starém kamení není asi příliš vznosné a mohlo by to být pohrdlivé. Toho jsem dalek, ale pro první dnešní štaci se tohle označení, žel, hodí. Strávili jsme hodinku v Cluny. Musím tu hned opravit dvě mírná nedopatření a přidat jeden klípek. Tuším v prvním z burgundských zápisků jsem se zmínil o tom, že bych se mohl podívat co z klášterní produkce najdu třeba v Cluny, když už jsem v Citeaux tamním krámkem jen tak proběhl. Inu mýlil jsem se, Cluny už je, pokud jde o řeholní komunity jen zvučným jménem z minulosti. Druhé nedopatření se týká toho v čem se konce Citeaux a Cluny v čase po francouzské revoluci shodují. Psal jsem tuším, že nějaký podnikavý člověk klášter zakoupil, zbořil a na stavební kámen prodal. Ono možná to tak i bylo, ale t historika se v první řadě týká Cluny, včetně kostela sv. Petra a Pavla, který před stavbou nové basiliky sv. Petra ve Vatikánu býval největším chrámem křesťanského světa. A ta historika? Prý se stalo, že měštěnínové clunyjší vypravili jakousi deputaci s nějakou žádostí k císaři Napoleonovi. Bonaparte a jeho armády sice mají své černé záznamy pokud jde o církevní pamětihodnosti, které se jim připletly do cesty, nicméně prý osud kláštera clunyjsého císaře rozhořčil natolik, že s pokornou deputací ctuhodných měštěnínů nechal vyrazit dveře a jejich peticí se odmítl zabývat. Osobně soudím, že klobouk přítele francouzské velikost a milovníka vznešené architektury si Veličenstvo nasadilo především kvůli tomu, že si přálo ulevit administrativním malichernostem zatěžujícím jeho vznešenou osobnost. Historika je to ale pěkná, to ano. Poněkud symbolicky jsme se po Cluny procházeli v pošmourném, zamlženém dopoledni. Zmiňovaný velechrám svatých apoštolů dnes připomínají trosky jeho menších částí, zejména nartexu, chrámové předsíně a pak Zvonice svěcené vody, která snad jako jediná kostelní věž zůstala stát. Na první pohled si všimnete, že do prostor nartexu by se pohodlně vešel celý slušný kostel, sice ne zrovna monumentální architektura, ale žádná kaplička pro třicet duší v Horní Dolní by to taky nebyla. Poněkud symbolické mlžné dnešní dopoledne bylo proto, že Cluny se jaksi vytratilo do historické mlhy. Snad se na tom přičinila záliba v okázalosti, jak ji alespoň kritizovali citeauxští reformisté, snad to byla zpupnost některých opatů, když nejméně jeden si po svržení sjednával cestu zpět ke svému křeslu s mečem v ruce a vojskem po boku. Tak mně napadá, že bychom s trochou jízlivosti mohli považovat za uštěpačný žertík Prozřetelnosti, že přivolila, aby jméno Cluny a část někdejších budov, byla dnes spojována s významným hřebčínem a dostihovými koni. Tak dlouho mnichové, někteří, jen zpívali No nobis Domine, no nobis, až dnes Cluny zjednávají slávu, mimo jiné, koně. Cluny je v každém případě pohledné a vcelku dobře dochované městečko, které jaksi vyrašilo kolem kláštera a dodnes o jeho části či trosky zakopnete v každé druhé ulici. Nevím zatím zda a jak nahodile vybíral Roger Schütz před nějakými těmi šedesáti lety místo, kde chtěl založit svoji ekumenickou komunitu. Tak či tak leží Taizé nějakých patnáct kilometrů od Cluny. Dnes už světoznámá komunita sídlí v areálu prostém a poklidném. Žel už pět let její zakladatel odpočívá na malém hřbitově u starobylého kostelíka, který pro vznikající komunitu. Ač byl již mužem pokročilého věku, neskonal stářím, ale nožem vyšinuté ženy, která ho pobodala v novém kostele komunity nedaleko. Záměry a kroky Prozřetelnosti věru někdy zůstávají skryty za hustou mlhou tajemství lidské zloby, či spíše všech důsledků porušení vtisknutého do lidského údělu. Snad raději jen pár slov o onom novém kostele taizské komunity. Už cibulové vížky napovídají, že bratři nacházejí část své specifické inspirace ve východní křesťanské tradici. Ten dojem pak potvrdí ikony na několika místech uvnitř, jinak je kostel vybaven skrovně s výzdobou spíš abstraktní a moderní. I prázdný dýchá atmosférou ztišení a pokoje. Burgundsko se prý může pyšnit světovým primátem, co do počtu románským staveb na svém teritoriu, je jich tuším 237. U jedné z nich jsme dnes krátce zastavili. Hřbitovní kostel v Chapaize svému účelu a velikost obce odpovídá asi tak jako velikost a koncentrace kostelů dimenzím některých severoitalských měst (pokud nevíte o čem mluvím, podívejte se někdy, třeba, do Padovy nebo Boloni). Tedy abych nepřeháněl, žádná obrovská katedrála to není. Nicméně notný kousek pěkné románské architektury to tedy věru je. Ale teď bych tu měl tip i pro ty, koho při představě dne promarněného prolézání starých klášterů nebo jejich trosek jímají mdloby. Víte, kam bych vás poslal? Na výlet samozřejmě. Do městečka Brancion. Až na sem tam nějaké to auto v ulici nebo podezřele moderní žebřík či lešení na opravovaném domě by vás tam mohl potkat dojem, že jste se po projití branou pod brancionským hradem propadli buď o dobrých pár století v čase, nebo do své oblíbené fantasy ságy, pokud disponuje rytíři, hrady, městečky s kamennými stavbami a podobným příslušenstvím. Tedy Brancion má svou poctivou skutečnou historii, pánové zdejšího hradu patřívali k předním mužům království, v místním kostele odpočívá mimo jiné jeden z nich, bratranec Ludvíka IX. Svatého, Jménojsemstihlzapomenout. A už jste tedy přátelé historie, fantasie, her na hrdiny či jen povšechné romantiky, výlet do celistvě dochovaného hrazeného městečka s hradem, kostelem, po starodávnu (ne)dlážděnými ulicemi mohl by to pro vás být zajímavý půlden. Vůbec, když by se vám přihodilo, co dnes nám, když byste vystoupali z údolí pod hradem a překvapení zjistili, že mlha se válí v údolí a městečko s hradem si užívají slunečného podzimního dne. Až pak budete odcházet nebude vám činit nejspíš nejmenší potíž v duchu si ještě jednou upravit opasek s mečem a pak přemýšlet, zda se spěšným a důvěrným posláním pána hradu spěchat do údolí a blízkého města Tournus vydat po hlavní cestě, nebo raději hledat tajné lesní stezky a pozorně naslouchat zda se od hradu či z opačné strany neozve klapání koňských kopyt. Kam byste tu představu dovedli, záleží už na vás Město Tournus jsem zmínil proto, že tam jsme dnes měli poslední zastávku. Je tam pěkný a dobře dochovaný klášterní kostel sv. Phillibera. Impozantní románská stavba je jakýmsi svědectvím o neklidném životě, k němuž někdy dějiny nutily tvora tak usedlého jako byl mnich. Na místě dnešního kostela stával jiný, zasvěcený ranému křesťanskému mučedníkovi sv. Valeriánovi, umučenému v polovině druhého století. Někdy kolem přelomu milénia ovšem vystřídal Valeriána dnešní patron kostela, jakož i mnišské komunity, která se do Burgund uchýlila poté, co jejich klášter víckrát vyplenili Vikingové. Opět netuším, co milým bratřím chtěla Prozřetelnost ukázat, ale stalo se, že mniši jaksi vlezli ze severského deště pod východní okap. Na přestěhovaném klášteře si totiž po čase chladili žáhu maďarští nájezdníci. Klášter pak změnil adresu ještě jednou a kdesi v centrální Francii pak snad již došel pokoje. Románský kostel, který stavební koncepcí i tím, jak je obklopen areálem s dalšími budovami dost připomíná třeba anglické katedrály s jejich precints. A ovšem pro člověka uvyklého hlavně středovropským dochovaným dimenzím podobných staveb touronský kostel zřetelně naznačuje, je gotická katedrála zrála v umu stavebníků a architektů drahnou dobu a že to odedávna byli muži smělí a velkorysí.

Jsem dosud převážně cestovatel městský až velkoměstský, který se z šedých ulic mezi zeleň dostane zpravidla v nějakém velkém parku buď ve velkoměstě či kolem starobylého paláce. Tentokrát se ovšem potloukám zájezdovým autobusem převážně pro francouzském venkově. Včera přišel na řadu kraj Beujolais. A bylo to milé a vítané setkání. Jen ten úplný konec se zas tolik nevyvedl, ale o tom posléze.

O malebných vesničnkách a městečkách Burgund jsem psal už předevčírem. Beujolais minimálně vinařsky a tuším, že územněsprávně je spíš soused než součást Burgundska. Je to vrchovina nebo možná vysočina, nejvyšší kopec měří něco přes tisíc metrů, vyhlášené vinice pokrývají svah především někde mezi dvěma sty a pěti sty metry nad mořem. Vlnité a kopcovité končiny mám docela rád, vůbec v případě když se po nich vozím hlavně autobusem a výtečné vyhlídky si nemusím nejdřv poctivě odšlapat.

Když o tom mluvím. Zastavili jsme tuším na dvou nebo třech. Jedna byla v centru jedné z dvanácti nejvyhledávanějších cru, tedy viničních poloh či tratí v celém kraji Beaujolais, která se jmenuje podle větrného mlýna, který na vršku nad ní dodnes stojí. Obilí počítám už dlouho nemele, ale očividně zůstal stát, aby byl značkou oné trati. Vína z Moulin du Venti prý měl ve velké oblibě král Ludvík XIII.

Další velká vyhlídka po kopcích lemovaných vinicemi příjemně překvapila restaurací s terasou, která na ní. Příjemně proto, že její majitel podle všeho chce dělat byznys dlouho a solidně. Proto zákazníkům vyhlídku takříkajíc neúčtuje ale spoléhá na to, že mu je naopak přitáhne. Jednoduše řečeno, když v takovém podniku platíte za presso a deci vina tři eura ještě si pak třeba, za další tři eura dáte krajovou specialitku kir (červené víno se šťávou z černého rybízu) a ještě si pochvalně pokyvujte, že je to dobrý podnik. Alespoň mě tedy potěšil.

Nejsem poeta a nemám nadání pro popisy, proto se o kopcích a dolinách Beujolais a jejich vinicích moc rozepisovat nebudu. Časem snad přibude nějaká ta fotka. Jen podotknu, že i ještě v druhé půli listopadu hrají podzimními barvami a člověk si jen může představovat, jak vypadají v plné letní parádě.

Dalším příjemným překvapením včerejšího výletu bylo Vaux en Beaujolais. Městečko se dokonce i na ceduli označující začátek obce chlubí svým literárním jménem Clochmerle tedy Zvonkosy. Říkal jsem si, nu uvidíme, jakési městečko si dělá reklamu na jedné knížce, to jsem zvědav, co tam tedy bude k vidění. Nu když nic jiného, tak jsou Zvonokosy místem, které je čítankovým příkladem, toho co jsem už psal o krajině Beaujolais. Z jeho bezprostředního okolí se nabízí rozhledy právě po báječných kopcích v nichž je městečko rozloženo. Zastavili jsme se u u jednoho malého vinaře, který své hospodářství má kousek nad obcí a tak jsem si mohl se sklenkou mladého beujolais vyjít na vyhlídku před sklepem a ochutnávat víno i kraj, kde se zrodilo.

A možná by bylo nejlepší zastávkou v městečku, kde opravdu u kostela nechybí literárně nejslavnější veřejné záchodky, celý výlet ukončit. Ovšem my pokračovali do Beaue na slavnostní uvedení letošních mladých vín z oblasti. Beuajolais nuevau se poprvé otevírá třetí čtvrtek v listopadu a takže příslušná slavnost začíná středeční půlnocí. Byl to ovšem dlouhý večer. Do města jsme dorazili někdy před sedmou. Překvapilo mě, že až na připravené podiun, stan s koštem jednotlivých cru a pár stánky s občerstvením velký večer nic nepřipomínalo. A o mnoho lepší už to pak nebylo. Kvůli velké zimě a nedostatku jiné zábavy jsem nakonec za dvacet eur strávil větší část večera v místním divadle, které neobyčejně připomínalo naše kulturní domy. Inu bylo zajímavé vidět jak se baví obyčejní Francouzi. Stačil k tomu vlastně jeden šraml, cosi mezi dechovkou a dixielandem. Někdy po jedenácté se pak lidé začali postupně trousit na náměstím, kam pak přišel pochodňový průvod, jakási honorace na podiu narazila první sud a pak se začalo nalévat, popíjet a místy tančit. Pokud jste zrovna stáli natěsnaní pod podiem, v ruce drželi sklenku a do toho do vás ze zezadu poměrně prudce naráželo kolečko křepčící mládeže zrovna slavnostní atmosféru to ve vás nevyvolávalo. Navíc se mi zkraje večera podařilo ošklivě prochladnout, takže jsem zrovna rozjásaný taky nebyl. Nicméně nemíním lidem v Beuae vyčítat ani rozsah ani obsah jejich slavnosti Je to jejich svátek a slaví ho po svém. Je poučné to vidět, ale kdybyste tímhle krajem měli cestu, poradil bych vám jen, abyste neměli přehnaná očekávání.

Jen co tohle dopíšu a pošlu, poberu zavazadla a klušu do autobusu. Měníme na poslední dva dny ubytování. Před tím ale máme zase celý den co prohlížet. Nejvíc jsem zvědav na první dvě zastávky: Cluny a Taizé, Inu ano, když už to s mladými víny nedopadlo úplně na sto procent, zkusím si spravit chuť starým kamením.

Vydal jsem se zase po několika letech do spárů organizované turistiky. Omluvou mi budiž, že nabídka to byla zajímavá a té povahy, že individuálně bych tenhle program dával dohromady dosti těžko. Vyrazil jsem totiž do Burgund za vínem a památkami. Zájezd samozřejmě znamená, že je na všechno málo času, zejména, pokud jde o zastávku v takovém městě jako je Dijon, kde jsme se dnes po ránu vypotáceli z autobusu po nočním přejezdu z domova. Z metropole Burgundska tak bylo možné zahlédnout asi pět ulic, tři náměstí a dvě klíčové pamětihodnosti, katedrálu Notre Dame a velkovévodský palác. Takový hodinový poklus dovoluje zachytit jen několik letmých dojmů. K nepřehlédnutí jsou samozřejmě tři řady chrličů na zapádním průčelí jinak relativně skromné katedrály, prý typicky barevné střechy některých domů a pak pozotuhodný počet dochovaných hrázděných domů. Obecný první dojem mi pak napovídá jakéhosi ducha velkolepě rozmáchnutého provincialismu. Snad za to můžou klasicistní přestavby paláce a náměstí před ním, snad tvářnost některých dalších veřejných či významných budov. Nemyslím tím žádnou přehnanou nabubřelost, ale spíš jakýsi dojem spojený často s regionální metropolí. Je to tedy velké a výstavné město, tak jak možnosti regionu dovolovaly. Poklus Dijonem byl asi jediným setkáním s velkoměstem při tomhle výletu. Jinak se podle všeho budeme toulat po venkově a silnicích a uličkách ne zrovna stavěných pro dálkové autobusy. Alespoň dnešní program takový byl a bylo to příjemné a zajímavé cestování. Přiznám se kupříkladu, že jsem dodneška netušil, že světově rozšířené odrůdě révy Chardonnay dala jméno vesnička čítající prý všehovšudy dvě stě duší. To ale neznamená, že by Chardonnay v Chardonnay neměl kdo dělat, V sousední vsi jsme navštívili sídlo družstva vinařů příznačně nazvaného Cave du Chardonnay – Chardonnayské sklepy. Podle toho, co nám při prohlídce říkali ro nejsou žádní troškaři, z patnácti set hektarů ročně produkují nějakých šest milionů lahví. Polovina jde na export a z té poloviny půl skoupí Angličané a Američné. Taky Rusové, Japonci či ropní šejkové z Kataru či Bahrajnu. Pochlubili se nám tam výrobní linkou, jíž ročně projde tuším na dva miliony lahví, zejména několik druhů šumivých vín (burgunské po šampaňském způsobu, ale šampaňské se tomu říkat nesmí ). Dvě lahve, tichého ovšem vína, jsem si nakonec koupil. Kdybyste se do Burgund někdy chytali, tak jako já podívat se odkud to onehdy císař Karel do Čech révu vezl, doporučuji zařadit do itineráře městečko Meaursault. Mearsaultská vína jsou prý rovněž převelice vyhlášená a míst, kde se dají ochutnat či nakoupit je tak taky dost, ale já městečko s podivným názvem evokujícím prý myší nebo krysí skok doporučuji už jen proto, jak vypadá. Klidné, výstavné a jednoduše malebné místo. Akorát mám dojem, že Galové nějak pochytili latinské zvyky svých někdejších podmanitelů a drží poměrně dlouhé poledne. Ne že bych se jim v půli listopadu divil, ale pokud tam zavítáte někdy mezi jedenáctou dopoledne a druhou po poledni počítejte s tím, že se budete kochat jen tím pohledem po malebných domech a uličkách. I když za mladý beuajeolais vyrážíme až zítra, už dnes jsme měli možnost vidět jak se dělá, a mnohem déle než s mladými červenými víny z Beujeolais, vinařský marketing. Mám na mysli dvě vinice proslulé natolik, že se na ně turisté alespoň jezdí dívat, když už jejich produkce představuje pro běžného smrtelníka nedostupný přepych. Ta prý vůbec nejdražší se jmenuje Romanee Conti a její produkce je údajně rozprodaná zpravidla několik let dopředu. Zábavný je nápis na zídce u silnice, který anglicky a francouzsky zdvořile říká asi tohle: Chápeme, že se sem tolik lidí jezdí aspoň podívat, tak se dívejte a do vinice v žádném případě nevstupujte. Druhou legenda spojuje s Karlem Velikým a má vysvětlit, proč v kraji červených vín je i výtečná vinice slavná svými bílýmí víny. To prý onehdy dostal Charlemange vyčiněno, že je od častého pití červného vína věčně pobryndaný. I sebral se, dí legenda, císař a šel a nechal vysadit vinici, která podnes nese jeho jméno i výtečná vína. Nu když jsme u toho zakladatelského úsilí. Zastavili jsme se dnes. I na místě poněkud významnějším, než je jedna, byť slovutná vinice. Ostatně mniši cisterciáci, kteří z Citeaux o kterém mluvím, vzešli cosi věděli a ví i o tom, že prací na vinici Páně může být i práce ve vinohradě. Ostatně, když o tom mluvím. O alianci trůnu a oltáře toho slýcháme přemnoho, většinou ošklivého a pravda je to ta ve dvou třetinách případů. Ovšem jiná aliance, ta mezi vinným lisem, vinařským sklepem a oltářem toho slyšíme pomálu, tedy pokud by šlo o něco víc než o původ a použití mešního vína. Přitom je to součást někdy poměrně přehlížené historie role klášterů v hospodářském kulturním životě celých zemí po celá staletí. Na druhé straně, občas se roubuje. Třeba na zámečku Clos de Vougeot měli cisteriáci, dřív než tam byl zámeček, jedno ze svých hopodářství. Nu a před nějakými sedmdesáti lety tam založili Bratrstvo rytířů koštýře, což je jakási převelice vybraná společnost přátel a podporovatelů francouzských a najmě burgunských vín. Ostatně Citeaux budiž pomníkem poněkud ztracené či zničené historie. Ne že by byla zničena nebo ztracena reforma, která odsud vzešla. Jen tam místa, kde se odehrávala a stavby, které ji symbolisovaly vzal revoluční běsík a podnikavý duch. Vlastně je to neoriginální příběh, když pomyslíme na rozbití klášterů v Anglii nebo na josefinské reformy u nás. Klášter zabavený, odkoupený a včetně obrovského kostela na stavební materiál rozebraný a rozprodaný. Nu historii dnes připomíná pár staveb v zázemí kláštera a jakýsi mramový komiks položený v pamětní stezce poblíž. Klášter samotný od tuším devatenáctého věku funguje znovu a i když co do návštěvnické sezony už Citeaux ulehlo k zimnímu spánku, do zvláštního a strohého moderního kostela jsme nahlédnout mohli a případně i nakoupit něco z produkce klášterního hospodářství. Z římských Tre Fontane jsem si čokoládu dovezl, tentokrát jsem krámkem jen proletěl a nenašel na první pohled obzvlášť lákavého….nu uvidíme, v programu máme ještě Cluny. Než ale na Cluny dojde máme ve středu na pořadu den, velmi dlouhý den, ve znamení zábavy a nepokryté, neředěné a přece snad převážně neškodné a nekonflinktní komerce. Vysvětlí to dvě slova: Zvonokosy a Beuajolais. Krajem stejnojmenného vína se máme potloukat auobusem celý den. K význačným zastávkám má patřit víska Vaux en Beaujolais vuglo Clochemerle alias Zvonkosy. Nu a ježto je zítra středa před třetím listopadovým čtvtkem znamená na to, že od podvečera do noci se pokusíme užít si slavnost otevírání letošního beaujolais nouveau v Beaujeu. Jsem zvědav a pokusím se o další zápisek z výletu, zítra ovšem nejspíš ne, spát půjdeme nejspíš hodně pozdě.

From rome 18 03 09

A už mi ti zbyla jen poslední fotka. Shodou okolností se to tak přihodilo, že tohle byl skutečně poslední záběr, který jsem na jaře poslední den po poledni v Římě pořídil, o pár ulic dál si koupil poslední gelato a pak už z náměstí Tore di Argentina odjel na nádraží čekat na noční vlak do Vídně a číst si pěknou knížku o tom, jak to přišlo, že sochař Michelangelo Sixtinskou kapli maloval. Víte, minci do fontány jsem nehodil, ale jak tak na ten obrázek koukám, tak si říkám, že pokud mám být pověrčivý, tak si budu myslet, že třeba tenhleten slon vláčející na hřbetě obelisk nosí i štěstí. A jelikož jsou sloni tvorové z pořádnou pamětí, bude si se mnou a za mně pamatovat, že je pořád v Římě dost věcí, které jsem neviděl a hodně takových, které bych rád viděl znovu. A když nic jiného, tak je to snad obrázek, který toho na samý závěr rovných dvou desítek obrázkových povídání toho o Římu dost shrne, naznačí a připomene.

Když jsem tu mluvil o kořenech a trvání, mohlo by to vyvolat dojem, že strkám před starším Římem hlavu do katakomb a pro bídu a krutost Kolosea, nevidím nic z krásy a vznešenosti antického Říma.

From rome 170309

že můj smysl pro krásu je prostě barbarský a předpojatý, seversky deformovaný a že jsem přinejmenším historicky velmi krátkozraký a ještě se tím chlubím.

From rome 170309

Nu přiznám se, že moje barbarská severská dušička pookřeje, když hnedle vedle Pantheonu potká tuhle vydařenou (byť někdy před sto lety poněkud příliš horlivě restaurovanou) římskou bílou vránu.

From rim 12 03 09

S Maria Sopra Minerva může působit jako vzdorný přízrak temného středověku a emblém všeho, co se pokoušelo Řím rozdrtit. Když dovolíte, pokusím se závěrem vyprávět kousek jiného příběhu. Příběh Říma, který trvá. Už jsme tady viděli několik obrázků, které měly ponouknout úvahu, zda Řím padl nebo jen klesl na kolena a zda se propadl do temnoty nebo jen do dlouhého šírání.

From rim 12 03 09

A zrovna tady, vedle presbytáře, odpočívá jeden z prvních, kdo dali jasně najevo, že už šírání je pryč a jitro pokročilo, Fra Angelico.

From rim 12 03 09

a jen se otočíme, vidíme, jak to vypadalo, když se rozbřesklo pořádně.

From rome 170309

Už bychom mohli vědět, že v Římě se příběhy klenou v obloucích nad jiné smělých. A že se občas musíme ohlížet hodně zpět, abychom dohlédli konců

From rome 18 03 09

nebo počátků.

From rome 18 03 09

Ať už Michelangelo tesal Krista Vykupitele pro S Maria Sopra Minerva nebo Mojžíše pro hrobku Julia II. stál jako olbřímí pilíř na konci jednoho dlouhého sloupořadí. A stojí za to podívat se teď na ně z druhé strany. Ale než vyrazíme, snad ještě jednu historiku. Hrobka Julia II. je torzo, zlomeček toho, co si Julius původně plánoval pro své poslední odpočinutí nechat postavit a Mojžíše je mistrovský kus, ale jen jeden z celé hromady, kterou se horlivě chystal tesat Michelangelo. Až budete někdy v ztichlém obdivu koukat na strop Sixtinské kaple, vzpomeňte si na tuhle hromadu mramoru. Na ni Michelangelo myslel, když takřka proti své vůli, uměleckým zájmům a milovanému řemeslu, musel plánovat, chystat a malovat fresky – svoje prakticky první. Vždycky a všude o sobě mluvil jako o sochaři a i když v Sixtině dosáhl svého ohromujícího triumfu jako malíř a to hned při svém prvním setkání s pro tvůrce nejnáročnějším a vůči němu nejnelítostnějším stylem, zrovna tahle hrobka ho pronásledovala prakticky celý život a je to jeho nejtrpčí „Nedokončená“. Ale my jsme si na závěr římských toulek chtěli připomenut, že příběh člověka a jeho um trvají. Jen se občas někde pozapomenou. A Římě se sice taky každou chvíli někde, přinejmenším v myšlenkách, pozapomenete, ať už je to pár století nebo nějaký ten tisíc roků. Sotva se ale trošku proberete hned vám něco římské trvání připomene.

From 14 03 09

ať už vás až vyleká marný zápas Láookonův

From 14 03 09

nebo se procházíte mezi řeckými héroi

From 14 03 09

a bohy

From 14 03 09

ať je to Belvederský Apollon

From 14 03 09

nebo Venus Felix

From rome 15 03 09

tu pod jiným jménem jeden občas zastihne poněkud nevhod

From rome 15 03 09

pardon, madam, nemusej bejt hned tak na rozpacích

From rome 15 03 09

Jo ták, oni se dívaj, co podniká ten jejich Kupid s Psýché?

From rome 15 03 09

o tom jsme už taky něco slyšeli: Dokud nemáme tváře….. Ovšem to trvání nezajišťují jen bozi a héroové. Jsou tu i lidské příběhy.

From rome 15 03 09

ať jsou ty větší a hroznější, které jednou může vyprávět

From rome 15 03 09

raněná Amazonka

From rome 15 03 09

a jindy třeba

From rome 15 03 09

Umírající Gaul

From rome 15 03 09

Kdyby měl někdo Ciceronovu výmluvnost, mohl by snad i s těmi sochami vytesanými před dvaceti, někdy před pětadvaceti stoletími soutěžit. Ale nakonec možná ono trvání nejvíc nesou příběhy z nejprostších

From rome 15 03 09

ať už jsou křehké

From rome 15 03 09

velmi křehké, jak děvčátko chránící ptáče před tušenou hrozbou

From rome 15 03 09

nebo budí směs soucitu a odporu

From rome 15 03 09

jako opilá stařena. A možná to byl i dlouhý boj mezi soucitem a odporem, který musel byl v dlouhém římském šírání být vybojován, než člověk znovu či snad lépe chápal, co je to krása, vznešenost, krutost, ubohost, pýcha, pokora, udatnost, podlost a dokázal to znovu vtisknout do kamene.

Ono na tom možná cosi bude, že člověk má dojem, že se do Říma vrací nebo na něj vzpomíná, i když tam ještě nebyl. Možná to souvisí s těmi kořeny, ke kterým se v Římě občas člověk propadne o nějaký ten tisíc let zpět. A jak tu dneska píšu – kořeny jsou dobrá věc, ale bacha na pařezy. Na to musí být lidi a dnešní vyprávění bude trochu o nich a trochu o starém kamení, mezi kterými je možné je zkusit hledat. Už jsem tu mluvil o tom, jak je v Římě těžké něco vybrat, přetřídit a seřadit, protože je tam v kdejaké kategorii a oboru těch cenností a zajímavostí moc. Natožpak, když přijde na kostely, kterých je v Římě vysloveně nezřízené množství. Ne nehodlám vás zasypat lavinou starého kamení a dat. Alespoň pokud jde právě o kostely, existuje totiž starodávný seznam těch, které jsou považované za nejctihodnější a nejdůležitější. A je je jich, s dovolením, jen sedm. A dva, vlastně tři z nich, už jsem tu probíral. K sedmi poutním kostelům římským se tedy počítají čtyři hlavní basilky: Laterán, Vatikán, sv. Pavel za hradbami a S Maria Maggiore a tři další starobylé kostely. S Croce in Gerusaleme a dva další „za hradbami“: S Sebastiano, S Lorenzo.

From rim2007

Když poutní kostely římské, tak je asi rozumné začít římskou katedrálou, aneb jak se tesalo do kamene „Nejsvětější chrám lateránský, všech chrámů města i světa hlava a matka“. Prostěji řečeno, je to první, nejstarší a nejvýznamnější papežská adresa.

From rim 12 03 09

Katedrála, jak víme, je od slova katedra neboli stolec. A ačkoliv nám to možná přijde matoucí, tak Petrův nástupce nemá, coby římský biskup, stolec v basilice sv. Petra, ale právě v Lateráně, plným titulem arcibasilice Nejsvětějšího Spasitele a svatých Jana Křtitele a Jana Evangelisty. A celé to vlastně vzniklo poměrně prakticky a jednoduše. Stavba basilik na hrobech mučedníků jednak zabrala nějaký čas a jednak se s nimi počítalo právě hlavně pro účely bohoslužby. Kanceláře s nimi nutně a přímo spojené být nemusely. A císařská kancelář našla jeden šikovný palác málem u městských hradeb, který by se biskupovi města, což najednou začínal být vážený úřad, docela hodil. Nu a palác měl basiliku, tedy typicky římsku velkou krytou budovu pro veřejná shromáždění, a tak vznikla římská katedrála právě v Lateránu. A hlavní papežskou adresou pak byla až do té lapálie s Avignonen.

From rim 12 03 09

na první pohled přes ulici

From rim 12 03 09

i zevnitř to vypadá, že toho Laterán zas tolik nepamatuje.

From rim 12 03 09

Důkladnější prohlídka ovšem napoví, že fasádám se zrovna věřit nedá, v tomhle případě naštěstí

From rim 12 03 09

A i ten rajský dvůr už něco pamatuje.

From rim 12 03 09

a alespoň do apsidy barokní ehm zkrášlení basiliky tolik nedolehlo. Ty relikviáře nahoře uchovávaly prý hlavy sv. Petra a Pavla. A v papežském oltáři je zas kus stolu dle tradice z domu senátora Pundenzia, u kterého slavíval eucharistii apoštol Petr, když v tom domě pobýval. Zvídavý kardinál, titutář kostela sv. Pundenzie, kde je dle tradice toho stolu další kus , nechal dřevo prozkoumat a mělo by jít o jeden kus datovatelný do apoštolské doby. O tom, zda nad ním lámala chléb apoštol nebo zda měl něco společného s místem setkávání prvních římských křesťanů to říká přesně empiricky nahlíženo samozřejmě nic. O tom, jak dobře se pověst jistých starých kusů dřeva v staroslavném městě Římě držela, zase docela dost. Z hlavních basilik města Říma nám zbývá už jen S Maria Maggiore na Esquilinu. Zrovna z ní obrázky žádné nemám, ale dvě věci o ní připomenu. Jedna je příběh o jejím založení. Nejspíš ho i z doslechu znáte. To se prý takhle stalo, že v Římě v srpnu sněžilo. Na vršku Esquilina a proto, aby jistý římský patricij postavil ten kostel ke cti Panny Marie jak se patří – a tak mu to Bohorodička (k oslavě potvrzení tohoto Mariina titulu koncilem v Efesu v pátém století byl tehdy už řadu desetiletí stojící kostel přestavěn či obnoven) hezky sněhem na zem narýsovala. A vzpomínáte na toho Berniniho, o kterého v Římě zakopáváte skoro kam se podíváte? V S Maria Maggiore by se vám to mohlo stát taky a doslova, když budete hledat rodinnou hrobku Berniniů. Jaksi byste čekali, že u tak velkého sochaře a architekta hrobku, kterou nepřehlédnete. A ať se koukáte, jak se koukáte, nic v té boční lodi vpravo vedle presbytáře nevidíte. Podívejte se pod nohy. Na jedné dlaždici najdete strohý nápis označující místo, kde jsou Berininiové pohřbení. Od sedmi poutních kostelů uděláme malinkou odbočku. Opravdu jen přes dva rohy ne jednu stranu a dvě ulice na druhou. Když nemáme obrázky z velké basilky pomůžeme si dvěma menšími a velmi starobylými.

From rim2007

Tahle mosaika pochází z konce čtvrtého století a najdeme ji v už zmíněném kostele S. Pudenziana. Nějak se stalo, že zmíněné dřevo se v paměti dochovalo docela dobře, jen s těmi jmény je to nějaké složitější. Je poměrně jisté, že kostel stojí na místě jednoho z tituli nejstarších římských kostelů, jehož historie sahá snad až do druhého století a vztahuje se k domu již zmíněného Pudentia. Ovšem legendy spíš než o něm mluví o jeho dcerách, Pudenzii a Praxedě, které tak dlouho pily krev římským ouřadům , protože se staraly o řádný pohřeb křesťanských mučedníků a prý i sbíraly jejich prolitou krev, až ouřady udělaly mučednice z obou sester. Občas v té historické tiché poště někde něco zaskřípe a zdá se, že v případě Pudentiovic rodinky si jmény a rodinnými vztahy tak docela jisti být nemůžeme. Ale starým kamením, dokonce i dřevem, které měly hodně co společného s prvními římskými křesťany a mučedníky, si vcelku jisti být můžeme. Něco podobného platí o nedaleké S Prassede. Na té jsou opět zajímavé dvě věci,

From rim 12 03 09

V první řadě kaple sv. Zena s krásnými mosaikami z devátého století. Bývají označovány za nejlepší práce byzantského slohu v Římě.

From rim 12 03 09

A je určitě pravda, že i velký tak velký neználek jako já si při prohlížení kaple hned vzpomene na všechno, co je k vidění třeba v staroslavných basilikách v Ravenně.

From rim 12 03 09

A když sejdeme do confessia pod hlavním oltářem můžeme si všimnout sarkofágů, kde mají jednak odpočívat už zmíněné sestry a také řada dalších mučedníků přenesených z katakomb.

From rome 13 03 09

Inu ano, katakomby. Jedny najdeme i u dalšího u předposledního ze sedemera kostelů, sv. Šeebstiána za hradbami. O katakombách si povíme něco za chvíli. Tuhle basiliku najdeme na začátku Via Appia Antica. Stará římská cesta je v této své části ještě pořád ošklivě zamořená silným dopravním ruchem, ale už začíná nabývat své vyhlášené podoby a postupně ji čím dál víc ovládají malebné ruiny a pinie.

From rome 13 03 09

Basilika sama je bohužel velmi důkladně přestavovaná a je to na ní poznat. Nicméně půlhodinová procházka pod ní v katakombách mimo jiné přibližuje, jak to císař Konstantin vůbec neměl lehké, když se pustil do stavění basilik na hrobech křesťanských mučedníků. Ve Vatikánu musel ukopat kus pahorku, svatého Pavla zase pochovali pro stavaře nešikovně blízko ostijské cestě a tady zase musel nechat zasypat kus údolí, aby se vešel na místo, kde bývali dle tradice přechodně pochováni sv. Petr a Pavel, když hrozilo že si ouřady nevystačí s rozšiřováním řad mučedníků, ale půjdou si to vyřídit i s těmi, které už pod zem poslaly. Basilika totiž nepatří k nejpřednějším v Římě až tak kvůli Šebestiánovi, i když tenhle voják císařské stráže popravený snad na Palatinu, je opravdu římský světec, ale právě proto, že bývala místem, kam křesťané chodili odedávna slavit památku apoštolů – a že tak činili, usilovně ryli do zdí místnosti, kterou uvidíte právě na závěr prohlídky katakomb. A pak uvidíte i jak rozsáhlé stavební a terénní úprav byly zapotřebí, aby bylo možné basiliku postavit. Druhotnou výhodnou vícenákladů a víceprací, které jistě císařskou pokladnu moc nepotěšily je to, že nám takhle zůstalo zachováno docela dobře několik velkých římských hrobek, které jinak podél Via Appia vídáme ve skupenství malebných a pustoprázdných trosek.

From rome 13 03 09

Z katakomb fotky nemám. Jednak se to nemá, jednak to jde těžko a jednak zpravidla není moc co fotit. Přístupných je jich několikero, já stihl navštívit troje. Zrovna tenhle záběr je ze vstupního prostranství u katakomb sv. Kalista, jen kousek do basiliky sv. Šebestiána. Proto vkládám odbočku pod zem právě sem. Nabyl jsem dojmu, že v každých katakombách vám poví, že zrovna ty jejich jsou nej: tyhle největší, tamty mají nejvíc pater, a támhlety nikdy nepřestaly být známy. Nabyl jsem též dojmu, že není úplně nejideálnější začínat katakombami na Via Appia, protože tam se vrší návštěvníci po autobusech. Mnohem příjemnější a katakombám abych tak řekl víc odpovídající je první setkání trochu komornější, na které je větší šance třeba u sv. Anežky za hradbami. Tam jsem byl ve skupince asi deseti lidí a ochotná průvodkyně plynule přecházela z italštiny do angličtiny, abychom z toho výkladu měli svoje všichni. Samotné katakomby jsou asi takové, jaké si je člověk může představit. Dlouhé úzké chodby v sopečnaté tufě, která měla pro hloubení chodeb velmi dobré vlastnosti, lemované desítkami a stovkami do stěn zahloubených hrobů v řadách nad sebou. Občas si nějaká rodina mohla dovolit větší prostor, místnost proraženou do boku. Chodeb jsou třeba tři patra a dohromady jsou jich pořádné kilometry. Některé katakomby jsou poměrně prosté, zejména u sv. Kalista už najdeme prostory hodně velkorysé i zdobené. I když to byly vlastně jen „obyčejné“ hřbitovy (a průvodci pokaždé hned začnou tím, že zdůrazní, že v v nich křesťané ani nežili, ani to nebyla místa utajovaná) přece je zajímavé je navštívit. Pohled na epitafy neuměle vydrápané prostými kopáči hrobů můžou vyvolat různé myšlenky. Třeba i tu, že ten kontrast vůči mohutným hrobkám a leštěnému mramoru pozdějších věků nevychází pro katakomby až tak zle, pokud jde o autenticitu a upřímnost vzpomínky, kterou naznačují. Podhled na velkorysé prostory, stopy fresek a další výzdoby třeba u sv. Kalista zase napovídá, že křesťanství a jeho kultura nemuselo být vždy a ve všem nutně primitivní ve všech smyslech slova. A že by bylo poněkud nedomyšlené roubovat na jeho historii ono pojetí úpadku, které vždy najde zlatý věk a pak už jen počítá od desíti k pěti. Samozřejmě idea lineárního pokroku by byla stejně hloupá, třebaže modernější. To, že se při obhlížení památek křesťanských počátků musíme v Římě tolikrát vypravovat pod zem by nás možná mnoho inspirovat k rozumnější úvaze. Hluboké kořeny jsou dobrá věc a je důležité je jednak mít, jednak o nich vědět. Byl by ale čirý nerozum cokoliv osekávat jen na ně. Bez nich rostlina či strom nepřežije, ale samy o sobě taky nestačí. Pařezy jsou dobré leda tak na topení.

From rim 12 03 09

Zbývá nám ještě jeden výlet za starořímské hradby, ke sv. Vavřinci. Velmi oblíbený římský světec je dosti známý způsobem, jakým byl mezi mučedníky vypraven. Když víme, jak vlastní bylo určité úrovni římské kultury (ve velmi obecném slova smyslu ovšem) vymýšlení a inscenace nestvůrně kreativních krvavých divadel, přijde nám jeden jáhen na roštu opečený jako výsledek hnutí mysli nenaloženého a poněkud suchopárného státního úředníka. Ono je možná skoro zajímavější, jak to přišlo, že k úřednímu hnutí mysli došlo.

From rim 12 03 09

V Římě zase jednou zuřilo pronásledování křesťanů, a jako obyčejně šly ouřady hlavně po duchovních. Obsílku dostal i jáhen římské církve Vavřinec a rameno zákona z něj hodlalo vytřepat církevní bohatství a poklady. Nu, coby jáhen měl Vavřinec na starosti mimo jiné i to, co bychom dnes označili za charitní služby. A tak ty poklady církve ouřadovi předvedl: chudé, nemocné, vdovy a tak podobně. Inu následovalo hnutí mysli, vzplanutí vášní a pro Vavřince koruna mučednická z kovu v plameni tříbeného. Basilika stojí nad jeho hrobem, spolu s ním v confessiu dle tradice odpočívá jiný jáhen, prvomučedník Štěpán.

From rim 12 03 09

Basilika měla při vší své slávě, významu a starobylosti poněkud smůlu. Připadla jí smutná role jediné významné římské pamětihodnosti vážně poničené válečným bombardováním. Spojenecká letadla útočila na nedaleké nádraží Tiburtina a nějaká ta bomba minula cíl.

From rim 12 03 09

Oprava se ovšem vcelku zdařila a tak můžeme vidět další z dosti dobře dochovaných či opravených starobylých basilik. Můžeme si o legendách o starokřesťanských mučednících a jejich hrobech myslet cokoliv, můžeme jich počty dělit nebo třeba odmocňovat. Ale i když si někdy nemůže být jisti jmény nebo okolnostmi konkrétního příběhu, onu nejstarší posvátnou polyfonii hlasů svědků v Římě těžko přeslechneme. Právě tím totiž oni mučedníci, martyri, byli, svědky. Proto stojí většina z oněch nejvybranějších římských kostelů právě na jejich hrobech. A proto mezi nimi nemůže chybět ten, který uchovává Kříž. To oni se starali a starají, aby z kořenů zapuštěných v katakombách nezůstaly právě jen ty pařezy.

Římští císařové byli lidé všelijací, všelicos podnikali a všelicos po nich zůstalo. O takovém Konstantinovi už tu byla zmínka několikrát a nejspíš na něj ještě řeč přijde. A když tak budete chodit po městě najdete další místa uchovávající paměť i jméno vladařovo, ať už si o něm samém můžeme myslet cokoliv. Najdeme Carracalovy či Diokleciánovy lázně, Augustův Ara Pacis, Domitiánův cirk či stadium, víme zhruba kde byl cirk Neronův, známe amfiteátr Flaviovců. Pár nám jich zůstalo dochováno i v mramoru či bronzu. Konstantina už jsme viděli v obojím provedení několikrát.

„Filosof na trůně“, zde ovšem Marcus Aurelius v sedle, vydržel na Capitolinu, protože tam byl za Konstantina, uměleckým jménem řekněme.

F

Tohle je pro změnu Comodus, uměleckým jménem Herkules. To byl zas pro změnu…divný člověk na trůně. A ne, po Marcu Aureliovi se nepotatil, vůbec ne.

Tak ještě o pár kroků zpět. Augustus prý o sobě říkal, že přišel k Římu z cihel a nechal za sebou Řím z mramoru, tak ho tu máme taky v mramoru.

Ostatně bust císařů, filosofů, básníků a tak podobě najdete v římských museích plné police a plné místnosti. Určitě jsem si tam někde mohl zrovna vybírat, kterého Hadriána bych si mohl vyfotit. Jenže tahle svá povídání vymýšlím až doma a tak pak občas kroutím hlavou nad tím, co jsem všechno nevyfotil, ač jsem mohl.

From

Ale v tomhle případě s to vlastně hodí. Pojďme se podívat k Pantheonu. Kdopak, že ho postavil?

 

Marcus Agrippa, syn Lucilův, třikráte konsul huláká nápis nad vchodem. Jenže to fecit prý po zásluze patří spíš Hadriánovi. On to prý byl, mimo jiné, architekt na trůně. A ke stavbám, které projektoval se počítá právě Pantheon. A ten nepřehlédnutelný nápis nad portikem? Inu recyklát z předchozí stavby, on to prý tak Hadrián dělával běžně.

Je docela možné, že dnes zaujme některého návštěvníka třeba hrobem malíře Rafaela

nebo krále Viktora Emanuela II, pána ze svatebního dortu a na psacím stroji (ale jo, už mlčím, když já tu bílou obludu vydávanou za pomník fakt nemám rád)

Ale je to trochu nespravedlivé. Snad nám dnes Pantheon nepřijde nějak mimořádný, ale i kdyby nám šlo jen o ty rekordy, tak bychom si mohli vystačit s tím, že kupole, do které se díváme je největší na světě, alespoň tedy z doby před nástupem železobetonu a podobných vymožeností. Vznosná jednoduchost celé stavby velmi šikovně skrývá spoustu matematického a hlavně stavařského umu. Pakliže to byla skutečně Hadriánova práce, pak bychom s nepatrně větším pochopením mohli vyslechnout jistou historku o jednom význačném architektovi, který měl nějaké připomínky k jinému Hadriánovu projektu. To císař neměl rád a protože se rozčílil, neměl pak už architekt řeči nikdy žádné.

Nicméně císař, a možná projektant, sice sekal hlavy, když na něj přišla nenálada, ale že je sám smrtelník věděl docela dobře. Prý to byl opět on sám, kdo vyprojektoval jeho mausoleum na břehu Tibery.

Dnes mu tedy říkáme Andělský hrad a jak vidno, nůžeme se tam jít klidně i klouzat. Nebo posedět do parku vysazeného v bývalém vodním příkopu kolem hradu.

Ale ono hodně záleží, kdy, odkud a jak se podíváme. Sice to Hadrián postavil jako císařské mausoleum, protože urny jeho předchůdců už to starší agustovské kousek dál podle řeky zaplnily, ale ve středověku jako hrad sloužil docela dobře a úspěšně. Od vězeňských kobek dole po papežské apartmány nahoře. Možná to nevycházelo na komnatu přesně, ale mám ten dojem, že Hadrán hodlal svůj popel složit někde tam, kde posléze Jejich Svatosti ložírovaly nebo ouřadovaly.

Mimochodem, když jsme u těch andělů, co jich tam je jak svatých na mostě. Samozřejmě, že se hrad nejmenuje po nich, ale je to obráceně. Toho původního anděla, od kterého jméno pochází, vidíme úplně na vrcholu hradu samotného. To kdysi Řím sužoval mor a římský lid v čele s papežem Řehořem Velikým šturmoval nebesa modlitbami, procesími a vůbec úpěnlivým lkaním, aby je Hospodin přestal trestat, že zas tak hrozně zlí nebyli a někdy příště se i polepší. No, že u toho byl zrovna Řehoř, tak to nakonec vyšlo a jednoho dne papež vedoucí procesí zahlédl anděla, kterak stojí na vrcholu hradu a vkládá meč do pochvy.

A aby hrad byl opravdu náležitě andělský, stojí dnes chórové nebeští na mostě a dělají tam čestnou stráž s nástroji Kristova umučení. Sochy opět navrhoval Bernini, ten chlap měl taky prsty a dláto všude.

Fotka sice kromobyčejně nešikovná, ale podívejme se co na ní nevidíme. Střecha Pantheonu kdysi nesla bronzovou krytinu. Tedy kdysi, až do renesance vydržela. Jenže pak přišel papež Urban V. a začal loupat perníček. Pasquino to komentoval jednou ze svých nejslavnějších uštěpačností. „Co přežilo i barbary, sebral Barberini.“ Obvykle se říká, že ten bronz použili na Berniniho baldachýn ve sv. Petru. Prý ho ale většina šla na nové kanóny pro Andělský hrad. Ono se tam totiž občas šturmovalo i hodně pozemsky a jak se na to tvářili chudáci andělé to moc nevíme.

Řím není střídmé město. Zamyslete se nad nějakou historickou či architektonickou cenností či zajímavostí a pak zkuste říct, kterým palácem, fontánou, kostelem či náměstím, nebo třeba galerií je Řím proslulý. Zpravidla zjistíte, že seznam, který vám naskočil v hlavě by vydal na dosti objemnou knihu, ale pokud něco nedokážete, tak je to vybrat mezi nimi jeden, který by byl jakousi ikonou Říma i jen ve své kategorii. Buďme i laskaví i zdvořilí a mluvme, alespoň někdy o rozmanitosti, a poznámky o nestřídmosti si nechme pro sebe a pro jisté vybrané případy a kategorie.

From rim1103

Dnešní povídání k ranní kávě bude o náměstích, což by zejména v Římě šlo docela dobře k sobě, ostatně stejně jako kávička po obědě, nebo karafa vína k příjemnému večernímu posezení. Při troše velkorysosti můžeme říct, že římské náměstí je instituce, která za sebou nějakých dvacet, pětadvacet století. Musíme předpokládat, že nějaká veřejná prostranství musel mít Řím už na svém prvním úsvitu. Posléze povyrostla do Fora, kde už jsme nějaký ten čas strávili. V časech císařství už bylo Forum Římu malé a tak začali císařové stavět další. To, co je z nich dnes k vidění dělí od Fora Romana ošklivá a rušná Via Fori Imperii. Postavil si ji, nesmírně hulvátským způsobem, Mussolini, aby měl kde pořádat vítězné přehlídky své armády. Zbořil kvůli ní celou historickou čtvrť, zplanýroval jeden ze sedmi římských pahorků a vůbec vyváděl hrozné skopičiny. A k ničemu, tedy pokud jde o vítězné marše, tak rozhodně k ničemu. Nebyla to jediná urbanistická lumpárna z té doby, na jednu další ještě přijde řeč. Na druhé straně i díky téhle vylomenině vidíme dnes z císařských fór víc než kdysi. Zrovna tady vidíme v pozadí, docela impozantní zbytky Trajanovy tržnice, pokud se tedy nepletu. Kousek dál stojí na okraji Piazza Venezia Trajaův sloup, tak by tahle část for mohla s Trajanem něco společného mít.

From rim1103

Takhle nějak tedy římská náměstí začínala. A nebyli bychom v Římě, abychom nemohli pokračovat velmi plynule.

From 14 03 09

I když mezi tím, co vidíme a tím, kde navazujeme, je nějakých tisíc let odstup. Piazza Navona má i v tvrdé konkurenci řmských ukázkových náměstí vysoké postavení v kdejakém žebříčku. Zpravidla kvůli typicky římské nezřízenosti. Ale ano já vím, dohodli jsme se, že tomu budeme říkat velkorysost, když to pěkně vypadá a dobře funguje. Přinejmenším jeden důvod k velkorysosti a pádná odpověď na obvinění z nestřídmosti je sama velikost náměstí. Holt tu byl takhle velký circus, konkrétně Domitiánův. Nu a když nastalo předlouhé římské šero či noc, stala se z dříve příliš neobývaných míst na Martových polích docela prima adresa. Stavebníci nepochybně cirk použili jako vítaný sklad či spíš lom a nějak se i přihodilo, že se omezili na stavby po jeho obvodu. Římská kontinuita bývá sama rozmanitá, jednou jde historie tři patra pod zem, jednou odmítá pominout zarostlá travou a jinde se zase zapře tak pevně, že ji novější století zdvořile obkrouží.

From 14 03 09

A pak jsou tu ty kašny. Už jsme si možná stačili všimnout, že kašny a náměstí k sobě v Římě docela patří. Ovšem Navona je zvláštní případ. Brzy poté, co se po dlouhém šeru převelice důkladně rozbřesklo, pořídila si hned tři: Čtvero řek, Neptuna a Mouřenína. Samozřejmě se kolem toho i historky najdou, třeba o tom, jak Bernini Čtvero řek dělat neměl a nakonec dělal.

From 14 03 09

To bylo prý tak. Tak dlouho prý do papeže Inocence X. hučeli, ať v Římě dělá něco taky někdo jiný, než Bernini, až papež kývl a nechal vyhlásit soutěž na návrhy fontány podpírající jeden z antických obelisků, kterou měl obeslat kde kdo, až na Berniniho ovšem.

From 14 03 09

Na každou fintu ovšem existuje protifinta. A Bernini nebyl muž bez nápadů, přátel a spojenců. Jakož i bez ambicí a kreativity. Samozřejmě, ač nezván, návrh vytvořil a s pomocí spojenců a přátel doslova strčil papeži pod nos, když měl přijít výběrové řízení vyhodnotit a uzavřít. Jen co model uviděla, pochopil papež dvě věci. Že Bernimiho se jen tak nezbaví a že fontánu bude dělat zrovna on. Říkal prý, že jediný způsob, jak Berninimu nedat zakázku je nevidět jeho návrh.

From 14 03 09

Návrhy soch dělal Bernini i pro tuhle kašnu, zvanou Mouřenínská, podle Etiopana zápasícího s delfínem.

From 14 03 09

když tomu tvorovi chceme říkat delfín.

From 14 03 09

Ale jinak samozřejmě, velmi pěkná práce.

From 14 03 09

Člověka až překvapí, když se dočte, že třetí kašna sice stála na náměstí zhruba od té poloviny sedmnáctého století jako ty dvě další, ale sochařská výzdoba se na ní objevila až na sklonku devatenáctého.

From 14 03 09

nicméně bych řekl, že se i tak Neptun

From 14 03 09

jakož i doprovod

From 14 03 09

docela povedli.

From 14 03 09

Samá voda, samá voda, řekl by si člověk, když náměstí obejde. Bývalo jí víc. Každý rok v srpnu se po nějaké to století náměstí zaplavilo tak, aby se na něm daly pořádat parádní vodní hry. Ano, to už prostě nestřídmost byla, ale přemýšlím, jestli je mnoho měst a míst, kde se praktičnost a elegance proplétají s holou nestřídmostí tak často, zlehka a nenápadně jak to vídáme tak často právě v Římě.

From rome 10 03 09

Říkal jsem, že římská náměstí jsou rozmanitá. Když se rozhlížíte po Piazza Popolo, které je jakousi velice parádní předsíní či snad přijímacím salonem města pro příchozí od západu, zdá se vám, že je jaksi z jednoho kusu, či jednoho projektantského prkna.

From rome 10 03 09

A pak se někde dočtete, jak dnešní podoba vznikala během staletí po několika etapách. Když s tak podíváme kolem: brána tu stojí od časů císařského Říma, jen ta aktuální podoba, jak už jsme tu zmiňovali, byla upravena coby slavobrána pro Kristýnu Švédskou. Kostel S Maria del Popolo má také náležitě dlouhou historii, obelisk vprostřed je sice druhý nejstarší v Římě, na náměstí ale stojí až od šestnáctého století. Pod ním bývala fontána, kterou při poslední úpravě náměstí odstěhovali a nahradili těmi stávajícími lvy. Dokonce i ty dva kostely po stranách Corsa nejsou postavené současně a podle jednoho projektu, přinejmenším v interiéru je každý jiný. Celé to ovšem drží pěkně pohromadě, řekl bych.

From rim 12 03 09

Jsou ale náměstí, která takříkajíc z jednoho kusu jsou. A to při vší své monumentální historii. Skoro bych řekl, že Campidoglio si zaslouží, aby si o něm člověk přečetl někde v průvodci pár stránek, než si na něj vyšlápne po mé oblíbené cordonatě.

From rim 12 03 09

On ten „plácek“ před římskou radnicí a mezi dvěma budovami kapitolským museí vypadá vlastně velmi jednoduše. Asi tak, jako právě ta pohodlná cesta nahoru. A přece, když se podíváme po druhé a potřetí, všimneme si vší práce, které tady Michelangelo měl – počínaje tím, že Kapitol prostě otočil, tím že k němu otevřel hlavní přístup právě z opačné strany než z Fora, nemluvě pak o tom, jak prostor náměstí definují v nenápadné harmonii tvary lichoběžníku a elipsy, případně z ryzí potřeby symetrie dostavěný Palazzo Nuovo na straně náměstí ke kostelu Aracoeli. Inu jednoduše to vypadalo, ale složitě se to dělalo, Michelangelo se zdaleka naplnění svého projektu nedočkal. Mimochodem dlažbu s vyznačením vší té geometrie, která tam pracuje Michelangelo navrhl, ale položit ji nechal až, zrovna, Mussolini.

From rim2007

Zdaleka nejznámějším náměstím, které je jedním kusem architektury je ovšemže piazza před basilikou sv. Petra. Možná by se dalo říct, že je to jeden kus monumentální architektury celé basiliky. Když se ale podíváme od ní a ne k ní, možná nás napadne, že tady něco nehraje.

From rim1103

Ať se koukám, jak se koukám, většinou mám dojem, že tu jaksi něco chybí. A ono chybí, Borgo. Čtvrť plná spletitých uliček, která piazzu obklopovala. Právě s ní Bernini počítal, když projektoval kolonádu, která piazzu obklopuje. Měla se před příchozím rozevřít, ba rozmáchnout a ten kontrast mezi hustou zástavbou a zejícím náměstím s tyčící se basilikou v pozadí k tomu patřil.

From rim1103

Jenže vykládejte tohle někomu, kdo má možnost vzít buldozer a namalovat čáru od středu průčelí basiliky pomalu až k Tibeře, vůbec když se ten někdo jmenuje Mussolimi a jak on pískne kde kdo skočí. A navíc se tehdy podepsaly ty Lateránské úmluvy a konkordát. Tož se to smíření muselo nějak oslavit. A tak se piazza i s basilikou narazila jak obrovské lízátko na dlouhou a krásně rovnou špejli. Jak noční fotka napovídá je to tak trochu barevný kýč. Basilika i piazza to nějak unesou, dokonce snad nabudou na monumentalitě, ale má jaksi dojem, že tratí na působivosti.

From 14 03 09

Už máte vší té architektury plné zuby a nevíte jestli vás víc bolí hlava nebo nohy? To se v Římě stává a není zas takový problém si s tím poradit. Stačí najít správné náměstí. A ne, nedělám si legraci a nechystám další přednášku. To se koneckonců na Campo Fiori vážně nehodí. Tohle je totiž italská piazza (i když se jmenuje Campo) jak se patří podle všech předpisů pro příjemný a pohodový den.

From rome 15 03 09

Mezi slavnými římskými náměstími mi Campo Fiore přišlo snad nejvíc domácí či snad domorodé ve smyslu italské, místní, lidové. Náměstí vyhlášené trhy a dnes i zábavou je příjemnou a někdy snad nezbytnou protiváhou vší té metropolitní ba světové parády, která utvářela některá jiná místa.

From rome 15 03 09

Tady si nejdřív s trochou nutné obezřetnosti najdete dokonce i poměrně slušný podnik, kde za svůj obvyklý oběd v podobě pizzy a půl litru lehounkého bílého vína zaplatíte pořád ještě snesitelný peníz a pak se věnujete činnostem, které jsou staré jak italské náměstí samo. Zvolna jíte, upíjíte vínko a pozorujete cvrkot za doprovodu jednoho z několika šramlů, které se po náměstí potloukají.

From rome 15 03 09

A pokud vám k tomu milému odpoledni nějak nepasuje ten chmurný pán v bronzu čnící nad muzikanty, tak k tomu si tady u sklenky můžeme povědět ještě jednu historiku. To bylo tak. Když byla Itálie ještě hodně mladá a doba velmi, velmi ba přímo ukrutně moderní, spáchal tehdejší římský starosta hroznou věc. Tomu starému papežskému tyranovi a uzurpátorovi zalezlému už pár let ve vatikánské noře poslal on, první muž osvobozeného, osvíceného a volně již myslícího města nějaký pozdrav či co. V konšelech vzplál spravedlivý hněv a řekli si, že takové věci si oni, lidé nové doby, věru líbit nenechají. Ne, nesvrhli starostu do Tibery (zda ho nevyhodili z úřadu si teď nejsem tak docela jist), rozhodli se pro cosi trvalejšího. Jak tak v nich žhnuly upřímné city, napadlo je, že by mohli odlít sochu. Starostovi natruc a papežovi na potvoru vybrali zrovna Giordana Bruna, na náměstí druhdy upáleného. A protože žhnuli opravdu upřímně, stačilo to ještě i na odlití reliéfů na podstavci. Jak vidno, do převelice vybrané společnosti přijal pozvánku i náš Mistr Jan Hus. A tak to přišlo, že nad jedním z nejpříjemnějších náměstí v celém městě ční korporativní ukazovák (nebo že by to byl jiný prst?) pánů radních obrácený ke Kapitolu i k Vatikánu. Nemějme jim to za zlé, jsme v zemi prudkých gest a ještě prudší řeči. Tak si nalejme ještě skleničku, vzkažme stínům pánů konšelů „Jo hoši, byli jste jedničky, vážně“ a užijme si ještě chvíli toho muzicírovní. Římská náměstí sice mívají ve své historii ošklivé a smutné kapitolky, ale i přes ty stíny, byť odlité do bronzu, se na nich odpoledne či večery tráví docela příjemně.