Britský novinář a spisovatel H. V. Morton není žel českému čtenáři téměř znám. Přinejmenším nahlédnutím do katalogů Národní knihovny jsem nedávno zjistil, že prakticky žádné jeho knihy nemá ve svých fondech, natož aby byla některá z nich přeložena do češtiny (to už zas tak velké překvapení není).
Coby novinář se Morton zapsal nejvíc zřejmě tím, že jako první referoval o nalezení Tutanchamovnovy hrobky, jako spisovatel má na svém kontě především řadu cestopisných črt osobitého stylu, které v anglicky hovořícím světě společně dosahují prý víc než milionového celkového nákladu.
Začínal sériemi črt z Londýna posléze psal zápisky z cestování po Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku. V polovině třicátých let pak rozhodl poprvé svůj okruh rozšířil mimo britské ostrovy. Vypravil se do Svaté země a vznikla z toho knížka In Steps of Master.
Číst dnes cestopis z Palestiny v letech britské mandátní správy se dnes může zdát především jako ztráta času. Během osmdesáti let se hned několikrát dramaticky změnil politický zeměpis Středního Východu a téměř nepochybně se změnila i tvářnost řady míst, o nichž je v knížce řeč. V ruinách odlehlých křižáckých hradů možná ještě v poměrně bědných podmínkách existují vesnice beduínů, ale přece jen pochybuji o tom, že při návštěvě skalního města Petry by si člověk domlouval nocleh a to ještě tak, že by měl na výběr zda chce přenocovat pod stanem či v hrobce.
Přesto Morton napsal knížku, která stále zůstává zajímavá lze ji číst s užitkem. Je to zřejmě autorovým typickým stylem, který umně proplétá postřehy a zážitky z cesty s historií a osobnostmi spojenými s místy, které navštěvuje. V již zmíněné Petře se tak nejprve dočkáme popisu složité cesty skrytou průrvou ve skále do města, pak přihlížíme přivítání místními pohostinnými Araby, poté strávíme den zkoumáním skalního města a přemítáním nad „Baalovými výšinami“ na vrcholcích zdejších skal. A jak tak na jedné z nich s Mortonem sedíme a probíráme se útržky historie a Starého zákona, vynoří se najednou nad okrajem skály hlava příslušníka Arabské legie, který strávil půl dne cesty rozpálenou pouští, aby doručil obálku nadepsanou „Morton, Petra“. Náš průvodce ji otevře a zjistí, že obsahuje telegram s neodkladnou pozvánkou na arabskou hostin v Amánu. Dostižen v srdci starozákonního Edómu moderní technikou musí Morton svou návštěvu v pozoruhodném a donedávna přísně uzavřeném městě velmi zkrátit. Vyšvihne se do sedla a po dlouhé cestě pouští, vyprahlý a pokrytý prachem dorazí po soumraku do metropole dnešního Jordánska a brzy usedá k hostině ke kotli s právě upečeným a uvařeným kozlem a beranem nechal na jeho počest porazit předák jednoho z domorodých kmenů.
Podobně poutavě popisuje autor cestu k starému a opuštěnému skalnímu hradu, který býval v novozákonní době významnou pohraniční pevnostní a docela dobře mohl být místem, kde byl vězněn a sťat Jan Křtitel. Právě místa spojená s příběhy a událostmi evangelií tvoří hlavní předmět Mortonova zájmu. Čtenář se však nemusí obávat, že ho čeká tři sta stran prkenné nedělní školy biblického místopisu. V té bychom se nejspíš nedověděli ani o starém knězi, který mezi řečí vzpomene, jak byl za turecké vlády vězněn a potrestán třemi sty ranami holí po chodidlech. A už vůbec ne o jednom Australanovi, na kterého Morton narazil, když zkoumal,co se na nad Galilejským jezerem rozléhá za rachot. Zjistil, že ten rámus vydává psací stroj,do kterého neúnavně tluče chlapík, který se projíždí po jezeře na loďce. Novináři a spisovateli tohle samozřejmě nedá, proto se s chlapík dá do řeči a zjistí, že je na cestě kolem světa a snaží se psát své ženě dopisy o zážitcích z cest a o tom, jak je právě prožívá. Nu další historiku o tom, jak si Morton vysloužil u palestinských venkovanů pověst bohatého, bláznivého Angličana a přezdívku „Psí táta“ si už laskavý čtenář může přečíst sám.
Když autor jako Morton prochází Jerusalémem a jeho okolím, a cestuje Svatou zemí, samozřejmě občas vytahuje z kapsy Nový zákon. Ovšem nepronáší dlouhá kázání, ale ukazuje, jak znalost místa a jeho zvyků a kultury pomáhá velmi oživit a někdy i lépe pochopit tu či onu scénu z evangelia.
Další důvod, proč listovat zažloutlými zápisky z cesty po změněné zemi je to, že se Morton nedrží pouze hluboko vyšlapanách poutnických stezek. Jistěže, zavede čtenáře do k chrámu Božího hrobu, na Olivovou horu, do Betléma, do Nazaretu, na horu Proměnění, do Jericha, provede ho velikonočnímu obřady, včetně obřadu sv. Ohně, i muslimskou poutí k Mojžíšovu hrobu. Ale třeba o Pilátovi Pontském se rozpovídá ne někde na místě pašijového příběhu, ani v Cesareji, ale u trosek akvaduktu kousek stranou cesty z Jerusaléma do Betléma, kde čtenáři vylíčí místodržitelům příběh i to jak onen akvadukt sehrál roli v dobových čachrech a pletkách. A když bude řeč o chrámu Božího hrobu skočí prohlídku na střeše jedné z kaplí, kde mají svůj klášter podobný spíše chudičkému stanovému táboru etiopští mniši.
A poslední přednost této knížky? Právě to, že je starší. Proto je dnes už volně dostupná a lze si ji přečíst nebo stáhnout na Internet Archive
