Pro svůj druhý „novozákonní cestopis“ si H. V. Morton ve třicátých letech minulého století zvolil jako průvodce apoštola Pavla a jako itinerář jeho tři misijní cesty, popsané ve Skutcích apoštolských. Vyprávění o cestách po Středním Východě a Středomoří po stopách sv. Pavla je dnes spíš historickým dokumentem, než cestopisným čtením, nebo je to alespoň zřetelnější, než u první Mortonovy knížka ze Svaté země In Steps of Master. Zřejmě je to už tím, že v prvním případě se autor drží na poměrně omezeném a celistvém prostoru , kdežto ve stopách Pavlových cestuje z Palestiny do Sýrie,Turecka, na Kypr, do Řecka, Makedonie, na Rhodos, Maltu a nakonec samozřejmě do Itálie.
Snad je to členitostí a rozmanitostí itineráře, snad je to odlišností příběhu, snad je to mnoha změnami politické mapy od doby, kdy Morton svou knihu psal, jisté je, že alespoň na mně působila tahle knížka ze začátku o něco méně poutavě, než třeba právě In Steps of Master. Přesnější by možná bylo říct, že o něco déle trvá, než se člověk do téhle knížky začte. Možná je to proto, že jsem In Steps of St. Paul začal číst brzy poté, co jsem dočetl i>In Steps of Master. Autor se na začátku logicky vrací do Jerusaléma, kde ovšem strávil třetinu předchozí knihy, jenže pak se vydává do Damašku, kde už taky byl v předchozí knize a navíc opět vysvětluje proč syrskou metropoli nemá rád, přijde mu jaksi nezajímavá a sešlá stručně řečeno. To všechno čtenáře asi moc nenaladí. Nicméně, jelikož je to Morton, je dobré se nenechat hned odradit a vytrvat.
Knížka totiž opět nabízí příběhy, postřehy a drobné črty, které jsou typickou a zaslouženou oblíbenou předností Mortonových knih. Tentokrát je to třeba setkání s chlapíkem, který s prominutím pořád mele o pomerančích, se kterými obchoduje, což Mortona mírně irituje, než zjistí, že dotyčný obchodník má i badatelskou minulost a v ní i knížku o sv. Pavlu. Poučné jsou i autorovy postřehy z Turecka. Cestopisné příhody a postřehy ze země procházející místy dosti podivnou modernizací pod taktovkou autoritářského Atatürkova režimu jsou možná z nejživějších v celé knížce. Počínaje provozem západních aut mimořádně předmoderních cestách, přes poněkud paranoidní policisty po nadšené stoupence nového režimu z řad Mortonových průvodců. Morton své zážitky živě zaznamenává, ale buď nehodnotí, nebo je komentuje s jistou příznivou shovívavostí, neb v nich zřejmě vidí jakousi snahu o pokrok. Dnešním čtenáři se mohou honit hlavou asociace víceznačnější. Z epizodických postav si dle mého soudu jednoznačné vítězství odnáší jistý pravoslavný kněz Jan z Cesareje. Slouží tam v maličkém kostelíku, pozůstatku někdejší byzantské katedrály a každou neděli slouží mši před prázdnými lavicemi. Farníky nemá a v kryptu pod kostelem, kde prý bývalo vězení, kterém byl nějaký čas držen i sv. Pavel, kdosi používá jako stáj pro dobytek. Morton se s ním ovšem setkává nejprve ve zcela jiné podobně a tu, ať si laskavý čtenář pro přijemný zážitek v ke konci knihy najde sám.
Samozřejmě, postřehů a historických reminiscencí nabízí knížka mnohem víc, ať už je to lákavé přiblížení kupodivu dochované středověké podoby kyperské Famagusty (těžko říct, zda dochovano hradby a prázdné leč rovněž v jádru dochované kostely přežily další desetiletí a vše, co se Kyprem přehnalo) či připomínka krutého osudu velitele benátské posádky ve městě, umučeného při obléhání Turky. Možná i dnešního cestovala by zaujaly „skryté kostely“ v makedonské Verii, postavené například na zahradách a skryté ve světsky vyhlížejících přístavcích. Zajímavé je i stručné přiblížení objevu místa, kde stával Dianin chrám v Efesu. Autor připomíná zarputilé a dlouho bezvýsledné úsilí anglického architekta J. T. Wooda, který z nalezení chrámu učinil svoje životní poslání. „Wood trpěl malárií, všetečností tureckých úřadů i návštěvami vzácných hostů. Přesto vytrval a rok za rokem pokračoval v bádání. Jako správný nezdolný viktorián vedl svůj výzkum s cylindrem na hlavě, vousy na tváři a v pevně zapnutém redignotu.“ U dnešního čtenáře se bude při takovém popisu svádět těžký zápas respekt se shovívavým úsměvem. Morton však zjevně soudí, že ten výstředník byl velkou postavou. Naznačuje to i tím, že z četných návštěvníků, kteří Wooda postihovali svýn zájem připomíná Henryho Schliemanna, který tehdy teprve ještě měl objevit Tróju. O tom, jak nakonec chudák Wood chrám na pokraji přinejmenším finančního vyčerpání nakonec našel, nechť si laskavý čtenář opět počte. Poučí se tak, jak může být po osmnácti staletích užitečná trocha lidské marnivosti.
Jak jsem už řekl, In Steps of St. Paul je dnes dvojí procházka historií. Jednak příběhem muže, který přinesl křesťanství do Evropy, jednak pohledem do dnes jakoby velmi vzdálené podoby Středního východu a Středomoří před nějakými sedmdesáti lety. V podání výtečného vypravěče bezprostředních zážitků i dlouhých příběhů míst a národů je to pořád ještě docela svěží čtení.
I tato knížka je v několika formátech volně dostupná na archive.org.
