Posláno autorem: gkch | Březen 26, 2013

Ohlédnutí za Římem II. Viva il Papa

Druhý a nejspíš poslední příspěveček repotrážní povahy. Dál už to bude zase o starém kamení. 😉

Ohlédnutí za Římem: Viva il Papa
Úterním ránem vyrážím z Prati, kde jsem se ubytoval, do Vatikánu, kde v půl desáté začne inaugurační mše slavnostně zahajující petrovskou službu papeže Františka. Vím, že vstupy na piazzu sv. Petra se mají otevírat půl sedmé a plánuji tedy, že bych tam měl být s předstihem. Budík sice zazvoní včas, ale spánkový deficit z předchozího cestování a obvyklá ranní lennost znamená, že z domu na asi dvacetiminutovou nebo půlhodinovou procházku k bráně sv. Anny a Berniniho kolonádě vyrážím právě tak před půl sedmou. Trochu počítám tím, že mši budu sledovat tak nanejvýš z velkoplošné obrazovky kdesi od Andělského hradu.

Vyrážím do až překvapivě prázdných ranních ulic Prati. Jedna z prvních věcí, které mi padnou do oka, je malý fiátek s poznávací značkou starou odhaduji dobrých pětatřicet let, pokud ne víc. Je to ten obrázek, který zahlédnete, usmějete se, vyfotíte si ho a jdete dál. Usmějete se proto, že z něj dýchne nostalgie, jakési starší časy a letmá myšlenka na příběh, jaký s sebou fiátek asi vozí. Když se na ten obrázek teď dívám, napadá mě ale ještě něco jiného. Možná je za tím něco jiného, ale kombinace tak typicky italského vozítka s tak nápadně starožitnou značkou zní skoro jako moderní obdoba starodávného prohlášení osobních práv a svobod: Civis Romanum sum.

Když po širokém bulváru přicházím blíž k Vatikánu, potkávám postupně hloučky a skupinky poutníků. Překvapuje mě skoro, že jich není víc. Okolí Vatikánu taky trochu vypadá, jako by nastala, nebo se blížila jakási pohroma. Nejviditelnější jsou totiž po ulicích kombinézy zdravotníků.


Sanitky připravené na vše


Policisté, strážníci a lidé od civilní obrany


Červený kříž úřady očividně požádaly o spolupráci v měřítku odpovídajícímu starému úsloví „Voják připravený není překvapený.“ Nemohou přesněji soudit, ale podle toho, co jsem v Římě po ulicích po různu viděl, italská policie a další složky zřejmě prostě věří na čísla. Když už vidíte policejní auta, policisty, strážníky nebo finanční stráž, málo kdy půjdou ve dvou nebo pojednou v jednom autě. Čím víc, tím líp. A dlužno dodat, že římské a italské mají za poslední desítky let s velkými papežskými liturgiemi své zkušenosti a v zásadě jim stačí, když ví, kdy to bude a na kolik se odhaduje účast. Nasazení a rozmístěni „sil a prostředků“ pak už nejspíš připraví téměř ze spaní. Pro poutníka-barbara ze severu je to ale na první setkání až zvláštní pohled, snad proto, že v televizi ho nevidí.


A tak se scházejí a procházejí. Ti v autech a kombinézách čekají, aby spěchali a doufají, že budou hlavně čekat. Další prochází kolem, snad do práce, snad po ranních pochůzkách a doufají, že jim tam papežská sláva moc nenabourá den. A jiní zas míří právě na tu papežskou slávu a doufají, že najdou dobré místo a vyhnou se tlačenici.

Přicházím k jednomu z hlavních obvyklých přístupů na piazzu u vatikánské brány sv. Anny. Už tu stojí menší dav. Zařazuji se nakonec a čekám. Jak už to kolem sv. Petra bývá, je vidět, že na piazze zase bude vidět církev skutečně obecná. Jak vidno, chybět nebude, zcela samozřejmě nebude, kupříkladu Indie. Když ale na konci nehybně stojícího zástupu stojím už nějakou chvíli, stoupám si na špičky, nejasně vidím, že dav není zrovna hluboký, a na druhém konci je bariéra, přes kterou nikdo neprochází.


Očividně to musím zkusit jinudy. Obracím se tedy k ulici vedoucí zpět k řece a jdu hledat, kde nechal pořadatel pro poutníka díru. Vidím, že stejný nápad má mnoho dalších lidí, možná jsou taky zkušenější nebo informovanější. Cestou vidím, že všechny boční vstupy směrem k Vatikánu, respektive teď už k Via Conzilliazzione, jsou vlastně poměrně logicky zahrazené a střežené.


Kromě zdravotníků, policistů, poutníků a duchovenstva jsou očividně na nohou už i žurnalisté – i ti bez kamer a mikrofonů v ruce, nebo na kavárenském stolku, jsou zpravidla snadno rozeznatelní podle modrých šňůrek s nápisem Santa Sede, na kterých mají kolem krku zavěšené akreditace.

A jsem, ostatně dle očekávání, na Concilliazione u Andělského hradu. Čeká mě ovšem příjemné překvapení v tom, že bulvár je, pokud jde o poutníky, zatím téměř prázdný. Spěchám tedy blíž bazilice a opět si všímám, že záchranáři, lidé od bezpečnosti a dobrovolníci zatím hrají nad účastníky bohoslužby přesilovku.

Mše začíná asi tak za tři hodiny, ale Reuters už vyrábí ilustrační záběry.

A (zřejmě) bavorská televize sbírá poutnické vox pop.

To už se dostávám ke kolonádě a k bezpečnostní kontrole. Od dobrovolníků získávám brožurku s mešními texty a zpěvy a komentářem v italštině a angličtině. Dostávám také pamětní obrázek s oficiální fotografií usmívajícího se papeže Františka (jako kardinála Bergoglia ho provázela nálepka muže, který se „nikdy nesměje“). Procházím kontrolou, rám na mně sice vříská jako na snad všechny procházející, ale vatikánský policista shledá, že to dělají nejspíš knoflíky na bundě a mávnutím ruky mě posílá dál.


Procházím kolonádou a vidím, že na piazze je ještě místa dost, hledám si proto cestu někam dopředu. Kam to půjde, tak to půjde. Klérus s pozvánkami to má očividně o něco složitější, na švýcarskou gardu se zjevně musí se správnými papírem.

Procházím kolem obelisku, jdu blíž k basilice. Prakticky první, čeho si všímám, je vysoko vlající argentinská vlajka a pak jich vidím ještě hodně.


Očividně argentinští poutníci, nebo lidé argentinského původu v Itálii a jižní Evropě moc neposlouchali, když jim František vzkazoval, ať neutrácí za cestování a raději dají peníze na něco užitečného. Inu řekl, co mu velelo svědomí, ale svoje nejspíš znal. Jak, tak stojím a rozhlížím se, vidím, že do sektorů pro hosty přichází další a další papežovi krajané. Poznávám je snadno. Tenhle má vlajku kolem ramen, tahle zase cosi modrobílého, co sice není fotbalový dres, ale daleko to k tomu nemá. A tamhle přichází děvčata málem opravdu jak na fotbal: s modrobílým malováním pod očima.

Ale samozřejmě nevlály jen argentinské vlajky. I Češi byli vidět.

Jakož i Libanon kupříkladu.

Nicméně čínská vlajka v sektorech pro hosty mi zůstává poněkud záhadou. „Tam ani v televizi neřekli, že papeže zvolili,“ utrušuje při pohledu na vlajku jedna Italka stojící v zástupu vedle mě.


Pak milá Italka zvedá fotoaparát a se zdánlivě krvelačným prohlášením „Chci jeho hlavu“ se pokouší mezi všemi kolem stojícího vyfotit švýcarského gardistu. Zkouším to taky, ale mám těch hlav nějak moc.

Do začátku mše zbývají pořád ještě asi tak dvě hodiny a jak se zdá, je to pravý čas, na dokončení připrav na sagratu kolem papežského oltáře.Mezi všelijakými monsignory, ceremonáři, preláty, hosty a delegacemi se proplétá ještě pořád docela dost dělníků.


Pak už je ale slyšet „Viva il Papa“ a František poprvé vyjíždí na piazzu v papamobilu. Pokud člověk nestojí zrovna přímo u bariéry, v lesu rukou, telefonů a fotoaparátů papeže skoro nevidí. Ale fotí jako všichni ostatní. Fotky z toho vycházejí jednoduše náhodně. Občas vznikne zajímavá kompozice…

Občas se taková fotka dá vydávat aspoň za zachycení atmosféry chvíle…

Občas se to skoro povede

A občas by se to povedlo skoro úplně, jen kdyby se Jeho Svatost ráčila častěji otáčet a žehnat na obě strany davu. Zatímco sleduji jízdu papamobilu střídavě podle vln v zástupu a vlajících vlajek a střídavě na velké obrazovce, všímám si, že auto na chvíli zastavuje a papež míří k bariérám. S úsměvem si říkám, že asi František nechtěl, aby mu všechny děti podávali a šel jim rovnou požehnat. Teprve později se dočtu, že nechal vůz zastavit, když si všiml postiženého muže a šel mu požehnat.


Po úvodních obřadech v basilice následuje působivý průvod kardinálů a dalších celebrantů na sagrato, František dostává palium a rybářský prsten. Když zahajuje bohoslužbu a obrací se k zástupu oslovením Fratteli e Sorrele, slyším kdesi za sebou v davu reakci „Buon giorno“, zjevně narážka na civilní styl, jímž papež oslovil zástup jak bezprostředně po zvolení, tak při první modlitbě Anděl Páně. Teď ale předsedá slavnostní liturgii a asi proto žádné další pozdravy nepřidává.

Bohoslužba je dosti dlouhá, ale jak se tak dívám kolem sebe, lidé ji sledují poměrně pozorně a aktivně se účastní.

Ostatně rozdávané brožury všeobecné páchání násilí na liturgické latině docela usnadňují. A lid Boží se za svůj statečný zápas nemusí stydět. Z toho, co je slyšet od oltáře, je zřejmé, že i páni preláti už mši latinsky neslouží příliš často ani pravidelně.

Františkovo kázání si posléze musím dohledat, z toho co slyším na piazze nicméně pochytím alespoň to základní, že je řeč o péči a správcovství.

Samozřejmě někteří věřící musí mít výhody a tlumočníky s sebou. 😉

Bohoslužba pomalu končí, později se dočítám, že přišlo ke dvěma stům tisícům lidí. Piazza sice nepraskala úplně ve švech, ale zaplnila se, ve všední den a při poměrně krátkém čase na organizování cest, docela slušně.

Nad davem znovu vlají všechny možné vlajky. Argentina, Nikaragua, Ukrajina, Kolumbie, o kousek dál vlála velká australská vlajka a několik angolských zástav s jejich agresivně vyhlížejícím dělnico-rolnickým nářadím. Ostatně jeden pohled na každou takovou slávu na svatopetrském náměstí člověka snadno přesvědčí o universalitě církve: polovinu vlajek, aby člověk hledal ve wikipedii.


Jak se tak dívám po vlajkách, všímám si téhle scény a uvědomuju si jeden očividný symbol, který mě do téhle chvíle ani nenapadl. Papeže z Bavor, vystřídal papež z Argentiny: jiné země, jiné jazyky, jiné kontinenty. jen ty barvy současně národní i mariánské, bílá a modrá, zůstaly stejné.

Doznívá zvučné Salve Regina i překvapivě poněkud méně zvučné Te Deum. Pomalu se sbírám k odchodu. Nad piazzou je slyšet všechny svatopetrské zvony. Ze zvonice v levé věži basilky je vidět, i rozhoupaný campanone největší a tuším nejstarší zvon basiliky. Vstříc mu hrdě vlaje dalšá z mnoha argentinských vlajek, a zrovna tady jí dělají společnost prapory Sýrie a Ukrajiny. Naposledy bylo campanone slyšet právě o týden dřív, kdy lidem moknoucím na piazze potvrdil, že to co vidí nad Sixtinskou kaplí je skutečně fumata bianca a o hodinu později vystoupil ma svatopetrský balkon “papež až ze samého konce světa”.


Poutníci ze všech konců světa se rozchází pomalu. Před vděčeným pozadím vatikánské basiliky se fotí nějaké mezinárodní mládežnické společenství….

…nikaragujští páteři…

…Mexičtí poutnící, jak jinak než s Pannou Marií Guadalupskou…


…rozjásané brazilské řeholnice..

…a kdo se nefotí, toho si zas nějaká televize odchytí na vox pop


A když už focení, tak před každou atrakcí, aneb kolumbijským poutníkům se zalíbil transparent, který zřejmě připomíná, že jistý kardinál Bergoglio býval věrným fanouškem svého místního fotbalového klubu.



Fanoušci zdraví Františka. 😉 (poznámka na okraj ještě k vlajkám, vlevo za okraji záběru vedle bavorského praporu a vpravo na okraji houfce vlajek jsou vidět výše zmiňované angolské zástavy s tím jejich dělnicko rolnickým nářadím).

Z náměstí zrovna odchází i jeden z kardinálů (zatím se mi ho nepodařilo určit). Kolemstojící volají „Grazie, grazie“, zjevně mu jako jednomu z volitelů děkují za dobrou volbu papeže.

A globální Jih slaví dál, inu má proč a co. Tentokrát pokud se nemýlím Argentina, Filipíny (nahoře), Paraguay (uprostřed), Brazílie (vlevo) a Mexiko (vpravo)


Ano, slaví, mají totiž proč a co…


Jeden z týmů CNN, zjevně taky mají skoro po šichtě.


Skoro po službě už budou mít maltézští zdravotníci. Když jsem je poprvé zahlédl z dálky, přemýšlel jsem, co je to za vojsko, přijdu blíž a oni to maltézští zdravotníci.

Odcházím teď už rušnější Via Conziliazzione, po dlažbě rachotí a vržou zátarasy, městští dělníci už začali uklízet, přece jenom bulvár neslouží jen k přesunům a štosování poutníků, ale je to městská dopravní tepna.

Vidím, že žijeme v rychlé době, kamelot už nabízí zvláštní vydání listu Avennire.


A alespoň v Římě to někdy vypadá, že nežijeme ani v úplně špatné době. Římští hasiči zvou ke společné fotce pár poutníků: Sýrie, Peru, Portugalsko. Peruánského pátera (toho chlapíka v kněžském obleku s velkou červenobílou vlajku) pak trochu pobaveně pozoruji ještě o chvíli později. Jde už sám po ulici k Andělskému hradu, vlajku má pořád kolem ramen, občas ji nadzvedne a zatřepe jí. Jde svižným krokem a usmívá se skoro stejně jako polední slunko nad jarním Římem.

Advertisements
Posláno autorem: gkch | Březen 26, 2013

Ohlédnutí za Římem I. Předvečer

Výlet do Říma jsem letos nijak zvlášť neplánoval, vlastně mě v únoru pobídla resignace Benedikta XVI. a první odhadovaný termín konkláve. Napadlo mě, že zrovna v tu dobu mám mít volno a tak jsem se podíval, zda bych se v ten čas do Říma nějak rozumně dostal a našel ubytování. Obojí se podvedlo, konkláve nakonec zasedla o týden dřív, netrvala příliš dlouho a tak Habemus Papam jsem sice slyšel z televize, ale brzy jsem věděl, že do Říma přijedu v pravý čas, abych stihl inaugurační mši nového papeže Františka. Odpoledne po příjezdu a ubytování jsem tedy zamířil, v sychravém pondělním odpoledni, k náměstí sv. Petra a k basilice podívat se, jak se taková sláva chystá.

Nijak zjevně hekticky dlužno říct. V půli odpoledne stojí před bezpečnostní kontrolou v kolonádě k basilice asi víc lidí než v běžné všední odpoledne, ale na piazze žádný velký ruch. Na samotné piazze jsou rozestavěné běžné bariéry používané pro usměrňování davu a vymezení průjezdů, které tam nejspíš stojí od poslední Benediktovy generální audience a už tam asi do léta zůstanou. Pracovní hemžení je vidět hlavně na sagratu, širokém schodišti k portiku basiliky a pod ním. Sampetrini (dělníci ze správy basiliky) a další už například roznesli většinu židliček do sektorů pro zvané hosty, ale kvůli větru a dešti je očividně čeká ještě jedna směna.

Vyšší než jindy je od pohledu přítomnost carabinierů, příslušnic a příslušníků finanční stráže, městské a metropolitní policie. S postupujícím odpolednem a večer jich bude ještě přibývat. Zatím se ale zdá, že mají službu poměrně klidnou a nejčastější problémy, které řeší vystihuje věčný obrázek osoby s rozpačitým výrazem žmoulající mapu a, s ukrutným přízvukem, vznášející dotaz „Dové, per favore…“ doplněný prstem zapíchnutým kdesi za řekou.

Že jsou na předchozím snímku dvě policistky (respektive „četnice“ neb carabinieri se, jak se tak rychle orientuju, nejvíc podobají našemu někdejšímu četnictvu), není tak docela náhoda v tom, že si všímám, že carabinieri i finanční stráž nasazuje na službu kolem sv. Petra a jinde v historickém centru nápadně mnoho žen. Nicméně, jak tak obcházím po piazze, vidím, že dámy jsou tu dneska od informačního servisu, pánové od parády. Nejsem si jist, ale ve slavnostních uniformách (a italské slavnostní uniformy vždy směle balancují na mimořádně nabroušeném ostří mezi slavnostní okázalostí a operetní fraškou. Tihle carabinieri se naklání na tu lepší stranu, u některých jiných italských složek viditelných na papežských parádách jeden neví, co by řekl.) Bella figura, vítejte v Itálii. 😉

a když už se tam páni četníci předvádí, turisté za nimi míří taky, a když je ta turistka sympatická dáma, rádi poslouží pro pěkný fotografický suvenýr z dovolené.

Jdu se podívat do basiliky samotné. Překvapuje mě, že se tu dnes pohybují především zjevní turisté. Po pravdě řečeno si ale zvolili špatný den. Boční lodi, zejména pravá jsou zavřené, vidět tedy není ani Pieta. Sampetrini na různých místech něco staví, přenáší, do jedné z kaplí vpravo přichází jakási zjevně oficiální delegace. Přicházím ke confesiu pod Berniniho baldachýnem. Mám zrovna trochu smůlu, blikajících telefonů, tabletů a fotoaparátů naprostých turistů je tam na můj zrovna až dost. Kousek dál u pilíře sv. Longina si všímám, že vatikánská televize už má taky své nádobíčko rozbalené, ostatně právě tady v confesiu u hrobu sv. Petra úterní inaugurační mše začne.

Houfce blikajících a cvakajících turistů kolem confesia mě trochu zlobí, ale vzápětí si všímám obrázku, který tedy v basilice člověk při každé své ojedinělé návštěvě jednou za pár let nevidí. Sampetrini chystají na úterní parádu i papežský oltář. Člověk se jedním pohledem dozví dvě věci: to, že u tohohle oltáře slouží mši jen papež, ještě neznamená, že si na něj (ten oltář, rýpalové) kostelník nemůže stoupnout. A za druhé, což sice úplně nepřekvapí, ale je pěkné to vidět názorně, takový svícen se svící na papežském oltáři je pomalu větší než dospělý chlap.

Vycházím z basiliky zpět na piazzu, aspoň už přestává pršet. V portiku si všímám poskládaných křesel a dalších věcí, které zřejmě před mší přenesou k oltáři. Vyjdu ven a dívám se, že brány hned vedle ní vyjíždí z Vatikánu další práce pro dělníky na sagratu. Z vatikánského vozového parku v televizi buď některý z papamobilů, nebo limuzín používaných Svatým Otcem. Samozřejmě ovšem registrační značkou SCV (potměšilci říkají, že to neznamená Městský stát Vatikán, ale Sicut Christus Videre, po našem asi Kdyby to tak Pámbu viděl) jezdí právě i tyhle traktory, malé náklaďáčky zahradní správy a podobně. Běžně asi traktor vozí materiál nebo trávu či větve po vatikánských zahradách. Když přijde na papežskou parádu na piazze, naloží ho židličkami.

 


Sampetrini pak štosy židliček vyloží, položí si je šikovné malé vozejčky a rozestavují je po sagratu. Jak vidno vysoce ctěná pozadí ještě výše vážněných hostí z vysokého kléru, ekumeny a veřejného života na tříhodinovou papežskou liturgii žádný extrémní luxus nečeká. Na slávu, Eminence a Excelenece? S františkánskou pokorou…

A vida, kdo tu ještě pracuje! Není zas tolik příležitostí, kdy si běžný zevlující turista může ve svém fotoaparátu mohl odnášet prakticky ty samé záběry, jako fotoreportér Associated Press (to je ta agentura, bez níž by ledaskteré světové noviny byly citelně tenčí). Jdu dál a koukám, že dělnici slova, zvuku a obrazu jsou vedle dělníků basiliky a dělníků veřejného pořádku taky při pondělním odpoledni pracují, tedy jak se zdá, přiměřeně místu, kultuře a příležitosti. Tedy pomalu, ale jistě.

Dělníci obrazu to mají ještě pořád docela snadné, točí a fotí, co vidí, jen se musí umět postavit a podívat. Dělníci slova to mají v některých ohledech snazší, ale zas, co nenamluví a nenapíší nemají. Není divu, že si na to někteří pro lepší přemýšlení nacpou, nebo alespoň okusují, dýmku.

Jako bych ho slyšel „pošlou mě točit ilustračky, prší, samej turista, nic se neděje a každej si mě fotí, copak sem nějaká atrakce pro pitomý turisty?!“. A protože dobře rozumím, co se mu honí hlavou, tak jsem si ho samozřejmě vyfotil. 😉

A když se zrovna nic neděje, tak pro stand-upy je průčelí vatikánské basiliky pozadí, jak vyšité.

Vzadu na konci piazzy u Via Conziliazzione mají média, zejména ta vysílací, svou tribunu. Do soumraku svítí silná televizní světla, i tady je ale zatím poměrně ospalý klid. Lidi ze štábu si náměstí v předvečer svátku fotí na mobil.

Předpisy jsou předpisy, elektriky a elektroniky je na mediální tribuně víc než dost, tak je zřejmé, proč tam patrolují hasiči. Ale i tak člověka napadne, že někdo v logistice měl asi smysl pro humor. Tolik lidí žhavých na horké zprávy….postavte jim tak, prosím vás, hasiče.

Pomalu mířím od sv. Petra k řece a do města. Koukám, že velkoplošné obrazovky jsou nachystané i daleko na Via de Concilliazzione.
Ovšem nejen veřejnost se nemusí na svatopetrskou piazzu vejít. Média mají tady vzadu u Andělského hradu další tribunu. Při pěti tisících akreditovaných to ale musí být pořád nejspíš jen bidýlka pro globální televizní sítě a pár podobných těžkých vah.

A hleďme, někdo i přemýšlí a našel si jiné místo na stand-up, vatikánskou skyline za sebou mít bude a opravdu nemusí všichni hlásat své vycpávky do zpráv z piazzy, že.

Zdravíčko, sousedé! Jak tak ještě během večera kolem Vatikánu obcházím cestou zpět z města, u kostela S Spirito in Sasia, ulici či dvě od Berniniho kolonády, vidím, že slovenská TA3 přijela i s přenosovým vozem a taky ví, kde se zaparkovat, aby byli stranou největšího davu a současně blízko všemu dění při zítřejší slávě.

Zatím se ale na Řím snáší večer a tak se jdu, po čtyřech letech znovu trochu porozhlédnout po ulicích. Na řadě plakátovacích ploch vidím oficiální přivítání nového římského biskupa římskou radnicí. Jen co poprvé vystoupil na lodžii sv. Petra k prvnímu požehnání, dal Papa Francesco najevo, že za jeho pontifikátu nejspíš nebude titul římského biskupa pro papeže jen důležitým tradičním, teologickým a symbolickým základem jeho mandátu, ale praktická skutečnost.

Na úterní slávu chci ale náležitě aspoň trochu vyspat, cestou do Říma jsem toho ve vlaku tradičně moc nenaspal, a tak se už jen zrovna projdu slávou renesančního Říma po Via Giulia. Třída paláců a kostelů možná dnes na tu slávu své doby nevypadá, ale přinejmenším na zdech visí vícero billboardů na téma, co všechno se náležitě opraví a zvelebí.

Hned na začátku nahlédnu do jednoho z těch slavnějších zdejších kostelů: S Giovanni dei Fiorentini, sv. Jana Křtitele Florentských. Desky připomínající, že je tu pochován Boromini jsem si nějak, asi už ospalý, samozřejmě nevšimnu, ale relikviář, který má uchovávat nohu Máří Magdaleny, zjevně nedávno restaurovaný přehlédnout nejde. Projdu ulicí, nahlížím do několika dalších kostelů a po Ponte Sisto přejdu do Trastevere.

Večer po soumraku je možná jedna z nejvhodnějších chvílí pro návštěvu téhle čtvrti, ale já pro tentokrát projdu jen uličku nebo dvě, nechám se uklidnit zásadním zjištěním, že na trasteverské frontě se proti hospodářské krizi postavily své drtivé společné síly pasta e pizza a volnou procházkou se pomalu jdu na tu následující slávu vyspat.

Posláno autorem: gkch | Březen 22, 2013

Rychlý Řím V, Stávka, starověk a tři pahorky

Milé baroko, já se opravdu snažil, ale dopravní podnik a osud chtěly jinak. Zbyl mi tedy starověk s trochou renesance, ale nestěžuji si ani trochu. Možná ale raději začnu jako jindy od začátku.

Do ulic vyrážím dnes trochu později a plány mám zatím vůbec nejneurčitější. Přemýšlím, že začnu zase u sv. Petra a pak se přesunu k S Maria in Cosmedin a odtud na Aventin. Současně ale přemýšlím, že raději použiju procházku po barokním Římu z jednoho z průvodců. Jdu tedy na svou oblíbenou zastávku s tím, že uvidím, co pojede a kam. Dlouho nic rozumného nejede, až si nakonec říkám, že s takovou na tom Corse budi dřív pěšky, když tu vidím autobus, který má jen na Via Giulio Caesar k metru. Předkládám si to tak, že jede k jedné stanici blízko Vatikánu, a protože nic jiného nejde, nastupuji. Brzy vidím, že na onu hodně dlouho třídu sice jede, ale konečnou má u metra Lepanto,což tedy znamená jen tolik, že tedy mohu pokračovat v cestě přes řeku do historického centra. Tedy mohl bych. Zastaví mě totiž mříž a na informační tabuli nad ní se dovídám, že za příčinou stávky obě linky metra až do pěti odpoledne stojí. Překvapuje mě snad jen to, že tohle je tuším první případ, kdy se s legendárními krátkými a rychlými italskými stávkami setkávám. A z autobusů mám celý den pocit, že v tom metro není samo: tolik autobusů s nápisem Deposito (vozovna) neho fuori servizio (mimo provoz) jsem asi celý den neviděl.

Nu nic, říkám si ale nejprve, metro stojí, busy jednou, však je tu všude kolem vídím. Jmu se tedy hledat vhodnou linku a zastávku. Nacházím jen samé spoje jedoucí víceméně směrem do okolí Vatikánu a Trastevere, přes řeku nic rozumného. Narážím na fenomén italských zastávek v přestupních uzlech: říkám mu nezvěstný protisměr. Zpravidla totiž snadno najdu zastávky dobrých spojů špatným směrem, ale jejich protisměry nikdy nevidím na intuitivním místě. A neintuitivní místo se dost nepříjemně hledá, když jsou zastávky poházené kolem křižovatky hodně rušných hlavních ulic.

Nakonec tedy trochu otráveně mířím na Piazza Popolo za řeku pěšky, tramvaj, která tam jezdí je totiž taky pořád nezvěstná.

Na náměstí vidím, co jsem už četl na plakátech, produkce Berlusconiho Lidu svobody chystá podia a podobně pro nedělní velký mítink „Všichni pro Silvia”, prý proti fiskálnímu, byrokratickému a justičnímu útisku. To poslední chápu, Silvio zas nedávno kdesi dostal rok za mřížemi.

Raději vytahuji průvodce s procházkou, dočítám se ovšem, že sice začíná na Corse, ale až kdesi poblíž Piazza Venezia, tedy na zcela opačné straně dlouhé ulice. Je už po jedenácté, proto krásné barokní kostely na samotném Corse míjím, protože jsem je už onehdy viděl a v poledne zavřou ty, které jsou na okruhu procházky. Nakonec předvídatelně stihnu jen jesuitský S Ingnazio, ze dvou tří ostatních vidím už jen průčelí. Pobaví mě alespoň to, že přímo naproti sv. Ignáci má ústředí sluby italských karabiníků pro ochranu kulturního dědictví. Pravda je, že jsou v Římě možná i kostely, kde je mramoru zlacená a štuk ještě víc, než v téhle barokní nádheře. 😉

Nejpozději na náměstí u Pantheonu, odkud se mám dostat ke kostelu sv. Marie Magdaleny, ovšem podle lehce nepřesných instrukcí, kvůli, kterým poměrně zbytečně kroužím po Piazza de Rotondo a marně hledám špatně označenu ulici, ztrácím s procházkou trpělivost, ostatně většina kostelů na trase stejně klasicky drží siestu. Dostanu se aspoň na nádvoří někdejší budovy univesity Sapinezia, kde si prohlížím fasádu slavného kostela sv. Iva s jeho neméně slavnou a poněkud výstřední střechu či kupolí. Boromini se prostě předváděl.

Čtečku s průvodce už pak strkám do kapsy a konečně si říkám , že nejsem v práci, ale na výletě: takže jednotko pohov, rozchod, kouřit. Coby nekuřák ale pohov provádím tak, že projdu pár obchoů se suvenýry, koupím drobnost domů a pokračuji v procházce bez pevného cíle. Ještě zkouším vytáhnout navigaci a najít si bez bloudění cestu Piazza Venezia, po dvou ulicích ale i toho nechávám a jdu tam, kde se mi jaká ulice či průhled líbí.

A protože nic nehledám, cesta se mi skládá sama. Za chvíli jsem na Piazza Navona, tuším poprvé za dne. Pozoruji dění kolem stánků všelijakých kumštýřů: jsou tu rozložené podobné typy jako na Karlově mostě či třeba kolem Sacre Coeuor v Paříži, doplňuji pár denních fotek fontány Quatro Fiumi, Čtyřech řek a volně kroužím dál.

Přejdu rušné Corso Viktora Emanuela II. a raději zase zapadnu do uliček. Za chvíli bystřím. Z názvů ulic na náměstí se dozvídám, že jsem v místech někdejšího Pompeiova divadla, v jehož portiku tuším sešel rukama spiklenců Julius Caesar. Všímám si slavného Hotelu Slunce, Alberga del Sol, které má před vchodem sice poučnou ceduli, ale o vazbě, kterou tuším dům totiž měl na méně chvalná léta papežství a dámu, které v té domě mám dojem patřil se na ceduli raději nic nepíše.

Jak tak kroužím, už tuším, že za rohem je Campo Fiori, Brzy se taky na náměstí, které je v Římě snad „nejitalštější” v tom smyslu, že to není svou atmosféru ani tak specificky metropolitní prostranství, ale spíše náměstí rezidenční, lidské a pro lidi. Metropolitní a z hloupé pohnutky naví vzniklá je snad je socha Giordanna Bruna uprostřed. I když si zrovna vzpomínám, že krásně residenční může být třeba náměstí před S. Maria sopra Minerva. Včera jsem tam viděl asi pět kluků a jednu nebo dvě holčiny honit po dlažbě mičudu, zatímco o krátkou ulici dál kolotal na Piazza del Ŕotondo globální turistický život před Pantheonem.

Přícházím tedy v brzkém odpoledni na Campo Fiori a vida, zrova je mercato, trh. Mezi stánky s rajčaty, pomeranči, těstovinami, cukrovinkami, zeleninou i turistickm tovarem se proplétají místní i turisté s fotoapárty. Tam, kde na okraji náměstí nejsou předzahrádky pizzerií, hosterií, taveren, barů a kaváren, jsou stánky s květinami. Nevím, zda je to spíš tím, že začíná jaro a Květná neděle, nebo to souvisí s udržováním tradice jména náměstí, v každém případě je to milé.

Vše podbarvuje svým vyhráváním parta pouličních muzikantů. Potkávám je v uličce na další náměstí. Stojí tam a hrají, naproti je sleduje obsluha jedné z restaurací, postarší číšník se chopí příležitosti a po parketu římské dlažby udělá několik koleček s kolemjdoucí turistkou. Chvíli s fotoaparátem v pohotovosti čekám, zda to zkusí znovu, ale pak jdu raději dál.

Přicházím na Piazza Farnese a hned cítím rozdíl atmosféry. Z lidového Campa jsem přišel na prádznější, klidnější náměstí, kterému už jen svou velkostí přes celou jednu strany piazzy dominuje palác stejného jména. Šumí kašna, volně prochází pár lidí, před palácem stojí vojenská hlídka v polních uniformách. Jsme zpátky v metropoli.

Jdu dál a pomalu se blížím k řece, což mi vyhovuje, Tentokrát se nevleču po nábřeží, ale vklouznu zpět do Via Giulia a pak několika nepříliš zajímavými residenčními ulicemi pokračuji směrem k tiberskému ostrůvku mezi někdejším ghettem a Trastevere. Včera jsem se byl podívat v kostele sv. Batroloměje, svatyně moderních mučednků, dnes si jdu obejít ostrůvek jako takový. Tibera je v Římě dost děsivě zregulovaná vysokými nábřežími je to v zásadě nezajímavé koryto lemované dvěma strašidelnými magistrálami. Jakési náplavky, na které lze se sejít a koukat z nich do kalné jarní vody tu jsou, a jacísi tiší blázni se z nich tu a tam pokouší chytat ryby, Isolda Tiberiana je v tomhle ohledu tedy zeleným ostrůvkem ve vice slova smyslech. Z mostu lze sejít na vodou omývané schody a dlažbu a projít se po obvodu ostrůvku, což je očividně zajímavý výlet i pro školní třídy: ano opět kličkuji mezi školáky. Na strmém trávníku pod nemocnicí Milosrdných bratří lze i posedět i či poležet. Na opačné straně za kostelem roste několik stromů, které jako by připomínaly posvátný Asklépiův háj. Z boku pak vidím zřejmě antické zbytky, snad kláštera či oltáře se zlomky hlavy bez tváře a ruky držící známou tyč s hadem. Inu ano, jsou v Římě podniky, které by si na dveře mohly napsat „Jsme tu pro vás: již dvaadvacet století.”

Ostatně zrovna odsud je vidět ve vodě jeden kamenný mostní oblouk: Ponte Rotto – rozbitý most, který sahá taky kamsi do čtvrtého věku před Kristem. Nemluvě o vyústění Cloaky Maximy ještě kousek dál, která taky dodnes slouží římské dešťové kanalizaci.

Vracím se na ostrůvek a přes Ponte Fabricio s vracím na břeh. Cestou vidím, proč se asi náměstíčko na ostrovním konci jmenuje Quattro Caputi, Na mostě stojí socha trochu podobná čtyřem postavám, které stojí u Dóžecího paláce v Benátkách – podobají se tedy jen typem, provedení a styl jsou zcela odlišné.

Přicházím na někdejší Foro Boaro, řekli bychom pro zjednodušení cosi jako římský Dobytčí trh. Dnes je to náměstí s milou kašnou a dvěma chrámky známé jako Piazza della Bocca della Veritá. Nu, přecházím rušnou silnici a vstupuji do portika S Maria in Cosmedin. Samozřejmě je plné front lidí, kteří čekají na blízké setkání turistického druhu s nejslavnějším deklem od studny na světě. Správcům kostela se ani nedivím, že v posledních letech začali za přístup k atrakci vybírat tuším padesát centů. Já ale mířím do otevřených dveří na kraji portika a jdu se rád opět podívat do dobře dochovaného kostela z prvního křesťanského tisíciletí. Oceňuji, že je ve správě řeckých katolíků melchitského obřadu, protože s tuším řeckými zlatníky je kostel původně spojen.Zatímco v portiku stojí fronta, v kostele se prohází lidí jen pár. Prohlížím si fresky z tuším osmého století, dochovaný specifický „chór” basilky: ona podivná „ohrádka” vprostřed kostela, tuším, že terminus technicus je pro ni schola cantorum, ale můžu se plést.

Od zřejmě řeckého chlapíka, který v kostele má dozor se dozvídám, že je možné navštívit podzemí kostela. Jedním eurem rád přispěji a scházím do poměrně malé prostory, o níž se z informační cedule domnívám, že je to ukázka spletitého vývoje někdejšího Fora Boara. Kryptě se říká Hadrianova a nese jméno ne po císaři, ale po jednom z prvních Hadriánů-papežů. Současně v sobě jaksi uchovává či stavebně navazuje na Velký oltář Herkulův, který tu kdysi stával. Holt jsem pár kroků od Kapitolu, a hnedle vedle stávalo Oktaviino portiko a Marcelinovo divadlo. Vycházím zpět do basiliky, dívám se, že na jednom z bočních oltářů stále stojí relikviář s lebkou sv. Valentýna, který by snad při troše šikovné komunikace mohl část těch turistů vedených legendou Římských prázdnin čekají na fotku s rukou v deklu, mohl přimět k tomu, aby návštěvu S Maria in Cosmedin neomezili jen na to nešťastné portiku.

Když už tu jsem, vydávám se směrem k jakémusi ne dvakrát triumfálnímu oblouku a tedy hloub do někdejšího dobytčího trhu. Je tam totiž schovaný další prostý ale pěkný starokřesťanský kostel S Giorgio in Valebro. Strohou ale usebranou klasickou basiliku si krátce prohlédnu a jdu se podávat, zda a kde najdu nějaký autobus směrem na Aventin. Je už po čtvrté odpoledne a nohy začínají mít připomínky. Nakonec musím na Aventin kolem Circu Maximu pěšky. Jdu tam vlastně hlavně proto, že si pamatuji, že u sv. Anselma, což je mezi staroslavnými aventiskými kostely hotový mladík tuším sto let starý, je krámek s produkcí různých klášterů, kde jsem posledně kupoval čokoládu z dílny trapistů z opatství Tre Fontane. Hodila by se mi zase jako prezent.

První zastávku ovšem rád udělám u sv. Sabiny. S Sabina je další z nejstarších basilik, ano milé římské baroko, nejsi tu samo, Pochází z tuším z poloviny prvního křesťanského milénia a znovu si v ní uvědomuji, že basilika čistě jako stavební typ pro kostel výborná je, zejména ovšem tehdy, když si zachová svou prostoru až strohost, Prohlížím si ještě slavná hlavní vstupní vrata, pokud se nemýlím nejsou proti kostelu o mnoho mladší a jejich výzdoba proto patří k velmi starému dochovanému křesťanskému umění, Pokračuji k podobně straroslavé basilice S Alessio e Boniface, u vchodu mě zarazí dodávka stěhováků pian, ale kostel je otevřený, jen tam zřejmě zrovna chystají Velikonoce. Matně si vzpomínám, že se mi tu něco podobného přihodilo i minule. Zjišťuju, že jaro či podzim je asi ideální čas pro návštěvu přilehlé zahrady s nádherným rozhledem po Římě. V létě totiž musí hodně zakrýt nyní holé stromy ze svahu pod zahradou. Cestou zpátky si všímám relativně nové sochy, nejspíš Johanky z Arku. Potkávám taky skupinku mladých řeholnic, soudě podle hábitu jedné z nich to asi budou novicky Misionářek lásky, Skoro mám dojem, že jsem viděl v úterý na papežské mši.

Konečně jsem na náměstí u sv. Anselma. Zdejší hlavní atrakci už znám, proto mířím nejdřív najít benediktinský krámek. Přesně to, co jsem hledal sice nemají, ale cosi zajímavého jsem přece jen našel. Víc než tabulku čokolády to sice připomíná dlažební kachli, ale snad to bude chutnat.

Vycházím na náměstí a u sídla maltézských rytířů naproti samozřejmě stojí hlouček. Napadá mě, že asi není na světě mnoho klíčových dírek, kvůli kterým by na relativně odlehlém místě ve vlastně ještě nízké sezoně stál stánek s občerstvením. Ono taky, kde se jedním pohledem klíčovou dírkou podíváte do tří států: z italského náměstí se přes zahradu suverénního maltézského řádu díváte na vatikánskou kupoli. Mimochodem asi máme dnes klidnější dobu než před čtyřmi lety,. Naproti od sídla řádu je tuším irácká ambasáda a před čtyřmi lety na náměstí stála poměrně silná vojenská patrola.

Na další prozkoumávání Aventinu bohužel nemám ani energii, ani čas proto se vracím stejnou cestou dolů. Místo po silnici nakonec sešplhám kamzičí stezkou po svahu Circu Maximu. Z římských arén snad nejpokojnější, nejméně okázalý, rozložený vlastně mezi hned třemi pahorky: Aventinem, Palatinem a Celiem. Pod nohama křupe štěrk, dopravní ruch je na chvíli daleko, pohled přitahují palatinské trosky i zvonice S Marie in Cosmedin, ale i sv. Řehoře vzadu na Celiu.

Pomalu klesá slunce a do současnosti mě rychle vrací hledání autobusu. Jeden by tu byl, ale nechce se mu jet. Nakonec dojdu až k shluku zastávek pod Aracoeli, vyhlédnutý spoj za řeku pořád nejede, proto nakonec vezmi jiný, který mě doveze k jedné stanici metra po cestě. Pak ale vidím, že bus jede vlastně po půlce Corsa a říkám, si, že to už bude rozumnější to dojít, než objíždět metrem.

Nakonec se tedy opět vracím stejnou cestou, kudy jsem ráno vyšel, aniž bych to plánoval.

Trochu troufale, a víc z postupně stoupající potřeby zavítat na toaletu, než s hladu či žíně, kousek před Piazza Popolo zajdi do jedné poměrně prostě vyhlížející restaurace. Nakonec si objednám pizzu a ptám se na víno, o kterém nemají v lístku ani zmínku. Mám trochu obavu, co jsem si tím nadrobil ohledně účtenky, ale nakonec jsem velmi mile překvapen, čtvrtku vína měli za dvě a půl eura, tak jsem si vlastně už trochu na rozloučenou s městem objednal ještě jednu. Pokud se někdy budete vláčeet Corsem a přemýšlet, kde se občerstvit a nepadnout do turistické pasti La Taverna del Corso, dva tři bloky od Piazza Popolo je dost jednoduchá ale přijatelná varianta.

Zřejmě naposledy při tomhle výletě přecházím Piazza del Popolo, procházím Porta Popolo, tramvajemi odjíždím za řeku. Jdu psát poslední římský deníček v Římě a balit.

Do ulic vyrážím dřív než třeba včera, ale s mnohem matnějším plánem. Nakonec nasedám na tramvaj, dobrou známou ze včerejška a jedu na konečnou, kousek od Brány sv. Anny do Vatikánu. Vystupuji tedy na Piazza de Risorgimento, kde už panuje běžný dopolední provoz bez množství sanitek a zástupů hábit a uniforem, Projdu kolonádou a svižně i bezpečnostní kontrolou a jdu přes piazzu k basilice sv. Petra.

Dělám pár běžných fotek: fontány, obelisk, Spasitel a apoštolové nahoře na průčelí, A vidím, že včerejší marš deštěm po antickém Římu nezůstal bez následků, ovládání mého Pentaxu začíná bláznit a zrcadlovka posléze při každém zapnutí začíná nesmyslně a naprázdno rachotit spouští. Trochu mě to vyvádí z míry, basiliku se snažím projít trochu usebraněji a soustředěnji, ale pokouším se prát s aparátem, fotím zkusmo mobilem a přemýšlím, zda má moje hračka a nářádí po sezoně, nebo zlobí jen vlhkost. Návštěvu basiliky nakonec zkrátím, už se jen krátce zastavím u oltáře, kde odpočívá bl. Jan Pavel II. a přes piazzu mířím zase k řece. Nejdu po Concilliazzione, ale někdejšíím „Borgo Sasia” kolem kostela a špitálu S. Spirito in Sasia. Mířím volně a neurčitě do Trastavere a na Isolda Tiberiana, ostrov v Tibeře mezi Trastevere a někdejším ghettem.

Jestli je v centru Říma něco nudného tak jsou to štrapáce kolem velmi rychlých a frekventovaných tepen podél Tibery. Samozřejmě, pro běžné smrtelníky stvořil Pán Bůh ve své velkorysosti auta, aby nábřeží mohli spěchat a troubit, nebo aspoň autobusy a tramvaje, aby se dostali, kam potřebují, pokud vědí čím a jak.

Sice už o sobě vím svoje, ale přece jen při vyhlídce na polykání asfaltu, prachu a zplodin po tupém nábřeží skočím na jeden autobus, který mi zastavuje před nosem, i když na zastávce není psaná jeho trasa. Brzy se přesvědčuji, že jsem spolehlivý jako hodinky,. Autobus samozřejmě správným směrem jede jen k nejbližšímu mostu, pak přejede na špatnou stranu řeku a než zastaví ujede ještě kus cesty zpět. V zájmu vlastního zdraví pokrčím rameny a jdu tedy polykat asfalt, prach a zplodiny a žasnout nad parkování italských řidičů a absencí chodníků. Když nakonec dorazím k vhodnému mostu zjišťuji, jak málo se v Římě orientuji, Skoro celou cestu jsem se hnal podlí slavné Via Gulia, o které jsem psal tuším před dvěma dny. Dochází mi to, až když předcházím Ponte Sisto, vlastně už do Trastevere.

Cestou ještě několikrát zkouším fotoaparát, ovládání postupně přichází k sobě, ale samočinné rachocení spoušti naprázdno pokračuje. Krčím rameny a pokračuji ještě kousek dál k Isolda Tiberiano, protože mám v diktafonu dvě audiotůry, které z ostrůvku v řece vycházejí. Na chvíli se otáčím a v rámci pokusů přimět zacyklovaný stroj k focení se mi daří spoušť jednou přimět k poslušnosti Je to žánrový pohled přes Tiberu a jeden z mostů v pozadí na kupoli sv. Petra na obzoru. Potměšile si říkám, že křesťanským spolubratřím jiného vyznání, kteří mají skutečně velký a srdečný smysl pro humor by jeden takový pohled mohl posílat se slovy „Přeplav nebo přejdi, doma už čekaj”. Současně samozřejmě oficiálně prohlašuju, že se k hlásím k ekumenické otevřenosti, vstřícnosti a laskavosti a dnešek byl v Římě od rána teplý a slunečný. Vymlouvám se tedy na následky procházky po magistrále.

Isolda Tiberiana není zrovna Ile de St Luis, ale taky to není žádná kupka štěrku. Když přicházím hrne se zrovna přes most, zejména Ponte Fabricio na druhé straně ostrova sahá kamsi hlubko před přelom letopočtu, kvílející sanitka. Není divu, půlku ostrova zabírá nemocnice, řekli bychom česky Milosrdných bratří. Jsme v Římě, proto ničím nepřekvapí,že kdysi před špitálem tam stával Asklepiův chrám.

Přecházím most a mířím přes ke kostelu sv. Bartoloměje přes ulici od špitálu. Jelikož jsem v Římě na své poměry narychlo jen matně si vzpomínám, že má cosi společného s naším pražským sv. Vojtěch, snad to bylo původní zasvěcení kostela, jak teď rychle hledám. Nové zasvěcení, respektive téma má kostel i teď a to je důvod, proč sem mířím. Vcházím do starobylého kostela a postupně obcházím všechny boční oltáře. Nečtu přehledy autorů a uměleckých děl v jednotlivých kaplích. Čtu jména a osudy, jak je mohu z italských popisků odhadnout. Štoly, misály, kříže, růžence, dopisy a další relikve po „nových mučednících” dvacátého a jednadvacátého století. Od proslulého arcibiskupa Romera, zavražděného u oltáře, přes kněze Jerzyho Popieluzska, uneseného a zavražděného polskou tajnou policií, po mladého rakouského tátu od rodiny, který skončil v nacistické sekyrárně kvůli odpírání vojenské služby z důvodu svědomí či řeholnici zavražděnou před pár lety v Somálsku. Další relikvie připomínají i pravoslavné a evangelíky zavraždění z nenávisti ke křes/ťanské víře.¨Martyri: mučedníci-svědci, kde vlastně na ně přirozeněji vzpomínat než zrovna v Říme.

Abych se také při všem tom špacírování po Římě, taky někdy vezl, sahám do kapsy a do uší si pouštím audioprocházku po Trastevere. Je to sice ukrutný americký spotřební materiál, Rick Steves, ale pro tenhle účel, a zadarmo ke stažení, proč ne. Ještě před tím s radostí zjišťuju, že vlhkost ve fotoaparátu poklesla na přijatelnou míru, protože ovládání začalo poslouchat a spoušť cvaká, jen když ji zmáčknu. Do Zátibeří tedy vstupuji s veselejší myslí.

Opět se přesvědčuji, že Trastevere je zajímavé, poutavé a barvité. A bylo by ve své typicky italské omšelé svérzné eleganci ještě fotogeničtější, kdyby všude nestálo tolik aut a skútrů. Po troše kličkování rázovitými ulicemi přicházím podle pokynů průvodce v uších ke kostelu S Cecilia in Trastevevere.

Do nádvoří vchází zrovna, když zvonice odbíjí poledne. Čekám tedy zavřená vrata a marnou návštěvu. Ovšem basilika je otevřená a u menších varhan v lodi soustředěne preluduje jedna ze zdejších sester. Vzápětí si taky potvrzuji, že přísupné jsou i scavi, vykopávky pod ní. První pohled na průčelí, ani do samotné basiliky příliš nenapovídají o starobylém původu kostela, jednoho z tituli – nejstarších kostelech města zpravidla vyrostlých na domech, které jejich provokřesťanští obyvatelé proměnili v místa konání bohoslužeb.

Ani zřejmě nejslavnější umělecké dílo v basilice není zrovna starověké. Přesto jsem velmi rád, že Madernovu sv. Cecílii, mramorovou sochu zesnulé světice ležící pod hlavním oltářem, znovu vidím. Je tak jemná a tak vystihuje příběh mučednice, že by snad, s mírnou nadsázkou řečeno, poslala na kolena i nevěrce upřímně milujícího opravdové umění.

Ovšem podobně jako u S Clemente, není a u trasteverské S Ceciliem basilika zdaleka všechno, co je tu k vidění. Zmíněné scavi umožňují projít kus antického domu pod kostelem, možná i s lázní, kde se pronásledovatelé pokoušeli tři dny udusit právě tak marně, jak se ji potom snažili zprovodit ze světa setnutím. Legenda říká, že kat třikrát ťal, zahubit ale Cecílii nedokázal, zemřela o tři dny později, po mnohém povzbuzování a poučování ve víře lidí, kteří se kolem ní sešli.

Snad stejně orhomujicí jako Madernova plastika pod oltářem je ovšem, zdá se mi i po druhé návštěvě, krypta či kaple pod kostelem. Mám štěstí i podruhé, minule jsem mohl jen nahížet pře sklo, tentkrát si bohatě mozaikami a podobnou vykládanou výzdobou vybavenou kapli mohu dosytosti projít a prohlédnout. Potěšený se vracím zpět, děkuji správci, přidávám už pomalu stereotypní, ale zasloužené „Molto bello” a jdu dál kličovat ulicemi. Procházka samozřejmě koní na náměstí přes S Maria in Trastevere. A pokud ke sv. Cecili víc než samotná basilika lákají vykopávky, krypta a Maderno, tak S Maria se, jak si znovu rád ověřuji, protože ani zdejší správci naštěstí siestu nedrží, Atmosféra, mozaiky, starobylost prostředí. Až budete v Římě, Trastevere vás bude lákat, tak si tam zajděte a S Maria stojí takříkajíc na hlavní m náměstí celé čtvrt.

Od S Marie si nacházím cestu k řece, jen zase špatně odhaduji místo a k ostrovu v Tibeře se, jak jinak, vracím kus po nábřeží. Přecházím přes ostrůvek na druhý břeh a mířím do někdejšího židovského ghetta. Muzeum a synagogu pro dnešek vynechávám, nohy už silně protestují, Římské ghetto dopadlo trochu jako pražská pátá čtvrť, Eamncipace moderní doby a pak nový vražedný útisk způsobily, že identitu a historii místa už dnes lze poznávat spíš zprostředkovaně, zřetelné jsou ale pořád.

Nebyl bych asi v Římě, abych nenarazil hned na další kamennou historickou výhybku. Tentokrát do prohlídky jedné hlavní a pár přilehlých uliček ghetta odbočuji o pár staletí kvůli Otaviinu portiku a blízkém Marcelinově divadlu. Portiko byl několik desítek metrů dlouhý komplex veřejných budov, divadlo je stavebně zjevně zbytek takového menšího Kolosea. Spodní část zůstává antická, nahoře jsou byty. Jak je ta postavili a jak se obyvatelé dostávají do svých ložnic a obýváků, si jednou možná zkusím zjistit. Jak tak stojím u zbytků divadla a dívám se přes trosky portika, a kostela, který byl do zbytků vestavěn, k hlavní římské synagoze, napadá mně, že je to pohled a sousedství, ze ktré by se dalo odvinout všelijaké uvažování o dějinách Západu. A příběh místa by k nim asi dokázal ledacos podotknout.

Mně už na velké myšlení ale zrovna teď, je po třetí odpoledne, bolí nohy. Přemýšlím právě teď jen o tom, kam dojít a kde si sednout. Na konec se zařídím podle zásady. „když už jsem tady….” mířím přes ulici na Kapitol, neboli na Campidogio, Samozřejmě jdu po cordonatě, po schodišti k S Maria in Aracoeli bych se zdráhal šplhat i dobře vyspaný po ráu. Projdu se tedy po kapitolském náměstí a i když čas běžné siesty ještě neuplynul, zkouším, zda je S Maria otevřená. Opět mám víc štěstí než rozumu a basilika ještě nebo už otevřená je. Starobylá, staroslavná, plná velkých děl renesančního kumštu, ale i se slavným Jezuletem zvaným S Bambino nebo relikviářem sv. Heleny. A s ohledem na to, co jsem včera psal o sv. Janech v Lateráně, tak si troufám říct, že S Maria Aracoeli je jedno z těch basilik, které svou duchovní, zřejmou a nezaměnitelnou atmosféru mají.

Protože už si vážně chci sednout, dopouštím se i takové nepředloženosti, že scházím ze schodů bočního vchodu basiliky a vystupuji hned vedle k vlastně zadnímu vchodu na pomník Viktora Emanuela II.

Myslím, že jsem už vícekrát psal, co si o té hromadě mramoru vyvyšující se nad kapitol i basiliku Aracoeli myslím, Mezi směrovkami, co všechno lze zadními vrátky navštívit (muzeum, vyhlídková terasa, výtahy na vrchol pomníku ) je i položka caffeteria. Nu bufet by se mi hodil, tak se jdu podívat. Ovšem v očekávání, že tu budou prodávat kafe s vyhlídkou čili s himalajskou přirážkou a budu muset jít o podnik dál.

V dalším příjemném překvapení zjišťuji, že kafe tu pořídím za dvě eura. Objednám si tedy café americano a nesu si je ke stolku. Napadá mně, že bych si ještě mohl dát něco na zub a jdu se podívat, co by to mohlo být. Než si ale stihnu objednat corneto, jakýsi croassant za euro dvacet, vídím, že se mé americaco ze stolku vytratilo. Nakonec mávnu rukou, objednám si tedy corneto a cappucio a ke stolku si odnesu vše už najednou. Kupodivu nic nerozbiju ani nevyleju. Lehce tedy posvačím s vyhlídkou spíš na Trajánovo tržiště než na Forum, jak by člověk čekal a přemýšlím, co s načatým odpolednem.

Nakonec si dávám ještě jedno pochodové cvičení mezi dvěma římskými pahorky. Z ošklivého pomníku s překvapivě přívětivým bufetem či kavárnou na Kapitolinu scházím na hloupou a ošklivou Via Fori Imperiali (projekt snad ještě pitomější nez Via Conziliazione), obkroužím Koloseum, přejdu jednu z dalších šílených římských tepen a kolem kostela Sv Řehoře stoupám na Celio. Mám namířeno do kostela S Giovanni e Paolo a zejména do přilehlých vykopávek Case Romano del Celio. Kostel je už spíš další starokřesťanská basilka prošlá pestrým stavebním vývojem do sbírky. Case Romane jsou zase podobný případ jako S Clemente či S Cecilia.Tak, jak byli v S Clemente zvědaví irští dominikáni, tak u Jana a Pavla (mučedníci popravení pro víru za císaře Juliána Apostaty) se zase do kopání pod kostelem pustil německý pasioista, tuším otec Gerhard se jmenoval.

Badatelé v práci, kterou začal, pokračují vlastně dosud a ze zmiňovaných vykopávek pod kostely působí Case Romane dojmem nejsoustavnějšího výzkumu a nejdůmyslnější prezentace zjištěných výsledků. Procházím jednotlivé vykopané místnosti, žasnu nad dochovanou výzdobu stěn, spletitostí stavebního vývoje i malým muzeem nálezů na konci. No malým muzem, je to sice jeden sál, ale s četnými a výtečně prezentovanými nálezy.

A když už jsem na Celiu, řkám si, zajdu tedy i do S Stefano Rotondo. Ten kostel je skoro doslova na konci ulice za roh, pak přes hlavní a zase za roh. Cestou ještě, než přejdu zmíněnou hlavní ulici, vidím starou známou, totiž další možná méně známou, ale pěknou starodávnou basiliku S Maria in Domenica s charakteristickou plastikou lodi kostelem. Krátce se tam zastavím, podívat se na mozaiky v apsidě a jdu tedy ke sv. Štěpánovi.

A jdu zase brzy zpět, sestry, které kostel spravují mají ještě „zimní provoz” a tedy otevřeno jen do pěti, což už je asi tak půl hodiny pryč. Jsem rád, že naproti basilice s lodičkou, i ulice má ve jménu „navicella” je zastávka autobusů. Obě linky kupodivu mají jen použitelným směrem. Nastoupím tedy do prvního, který po drahném čekání dojede a vracím pod pahorky.

Vystupuji kousek za Piazza Venezia a pomalu přemýšlím o večeři. Po pár krocích zjišťuju, že jsem skoro u Patheonu a navíc vlastně před dveřmi S Maria sopra Minerva. Tam jsem před dvěma dny stihl strčit nos, ale pohled na otece dominikána cinkajícího klíči a máchnutím ruky hasícím votivní svíčky mě snadno přesvědčil, že tu už opravdu zavírají.

I dnes je kostel již dost zšeřelý, ale zjevně ještě otevřený. Vzácné setkání s gotikou je pro barbara ze severu v Římě zpravidla velmi příjemné a S. Maria sopra Minerva je monumentální kostel v mmoha ohledech. Zvolna obcházím boční oltáře: zásadní kostel v Římě, takže popisky jsou samý Bernini, Lippi a další obvyklí podezřelí. Přicházím k hlavnímu oltáři a vidím, že vlevo v traseptu pomalu končí mše. Samozřejmě tedy zrovna na té straně, kde u presbytáře stojí Michelangelův Vykupitel. Víc než, tuším Obidiův, Jan Křtitel na volně přístupé pravé straně presbytáře mě zajímá hlavní oltář. Pod obrovskou mensou se svícemi a křížem podobné velikosti jako ve vatikánském sv. Petru, odpočívá sv. Kateřina Sienská (tedy hlava odpočívá mám dojem v Sieně a jedna noha taky ještě kdesi jinde). Když už otcové dominikáni pouští návštěvníky až k samotnému oltáři, na chvíli poklekám a přidávám prosbu, aby sv. Kateřina, která toho o papežích ví dost, držela ruku i nad papežem Františekm, když zrovna začíná pontifikát.

Mezitím mše v transeptu končí a je tedy možné přijít blíž nejen k Předchůdci, ale i samotnému Vykupiteli. Jdu ještě do vedlejší kaple s náhrobkem bl. Fra Angelika. Inu, některé řády po prostě mají nahoře dobré: filosofa Andělského učitele, malíře Angelika a možná by se ještě i něco andělského našlo dalšího. Savonarola to asi asi nebude. 😉

Abych si zase na chvíli užitečně sedl, jdu ještě do Pantheonu a poslouchám zvukového průvodce, Pak už mířím k večeři. Chci se za všechno mašírování odměnit podniku Pizzeria da Baffeto. Pronikl do mnoha průvodců, ale nestala se z něj turistiká past prostá atmosféry i originality. Než si to ale ověřím, musím najít Piazza Navona. Od Pantheonu je to sice kousek, ale mně se daří nadprůměrně úspěšně bloudit, na náměstí přicházím po další hodině kroužení po římské dlažbě.

Na ulici Governo Vechio se už raději ptám strážníků, kteří na náměstí hlídkují. Stručnou odpově/d si odhadem překládám: rovně a doprava. Kupodivu se nepletu.

Baffeto je plný a rušný, chvíli musím čekat. Nakonec mě posadí ke stolu, kde již sedí žena středního věku. Po chvíli se dáme do lehké anglické konversace. Pochází odjinud, ale v Římě je deset let, takže už je skoro místní. Vysvětluji odkud jsem já a pak se musím vypořádat s otázkou, se kterým sousedem máme nejvíc společného. Méně stručně a duchaplně říkám, že máme se všemi tolik společné historie, že se hlavně a nejradší proti všem vymezujem. Renata, jak se při rozloučení představí, se ještě zmíní o polské básnířce, která tuším žila v Římě, musím přiznat, že o ní nic nevím, Chvíli pak žvýkám dobrou pizzu sám, než mi obsluha posadí ke stolu chlapíka z Ostie. Stihne i doporučit jednu další restauraci v ulici, pochlubí se novou Alfou Romeo a pochválí polohu Říma, která člověku v některých dobách roku dovolí volit, zda chce víkend strávit na sjezdovce nebo na pláži. Potvrzuje mi, že k Baffetovi chodí rádi i místní, Podotýkám, že je to svým způsobem podobný příběh jako vídeňská Café Hawelka. Slavný podnik, v každém druhém průvodci, ale zachovává si svoji prostoru, živost a milou lidskou obyčejnost rodinného podniku.

Dojím, dopijím a jdu hledat zastávku. První použitelné autobusy tentokrát nabízí ta u slavného barokního kostela Chiesa Nuova. Nasedám, přejíždím řeku a vystupují u špitálu S Spiroto in Sasia. Procházím kolem něj na noční piazzu před sv. Petrem Ještě se tu trousí turisté a lidé na procházce, nějaký pohyb vidím i na stále ještě stojící mediální tribuně (budou Velikonoce, že), U obelisku už je připravená výzdoba na Květnou neděli, dělníci ji ráno instalovali. Pár mladých se vzájemně fotí, jeden chlapík se zpěvavě modlí. Procházím kolonádou a Andělskou bránou a mířím k zastávce tramvají. Devatenáctka stojí s otevřenými dveřmi, vděčně si sedám a čeká až vyrazíme. Kolem desáté přicházím na ubytování a teď dopisuji deníček. Tuším, že mám dovolenou. 😉

 

Posláno autorem: gkch | Březen 20, 2013

Rychlý Řím III.: Mozaiky, podzemí, trosky a déšť

Po ránu, a tentokrát jak se patří se snídaní, vyrážím s plánem navštívit po ránu jednu dvě basilky, pak projít antickým Římem, když už je Forum, Palatin a ehm Coloseo v jedné vstupence a pak večer možná dohledat pár kostelů na blízkém Celiu, které mi pořád utíkají, zejména Ss. Giovanni e Paolo. Na papíře dobrý…

Odcházím z ubytování a po orientačních pochodech posledních dní mi dochází, že není důvod chodit na metro, autobusy a tramvaje staví přece blíž. Přicházím k zastávce a vidím divadlo na téma: vítejte v římské dopravě. Jedna z hlavních ulic Prati tu ústí do ještě rušnější a frekventovanější silnice kolem Tibery. Na zastávce stojí tramvaj, dveře má otevřené, nikam nejede. Za okamžik zjišťuji, že nemůže a ještě chvíli takhle zůstane. Na kolejích totiž, prakticky v křižovatce stojí autobus hromadné dopravy. Nejdřív se mi zdá, že je to nějaká „plechová” nehoda, posléze mi dochází, že náklaďák, který u autobusu stojí je taky dopravního podniku a zajišťuje opravu či odtah. Po chvíli se dělníkům podaří uvolnit tramvaji cestu a tak přejíždím řeku, kde má brzy tramvaj konečnou. Tahle historka bude mít ještě svou pointu, uvidíte.

Nu, jelikož je nějaké půl desáté dopoledne, rozhoduji se zastavit ještě na Piazza Popolo, respektive v tamním staroslavném kostele S Maria del Popolo. Pokud máte smůlu napadne vás při zmínce o něm Dan Brown, pokud máte štěstí, tak si vybavíte spíš Nerona, královnu Kateřinu Švédskou a Martina Luthera. První prý byl u místa, kde dnes kostel stojí pohřben, druhá tudy, nově postavenou opravenou branou slavnostně vjížděla do města, kam přesídlila po abdikaci a konversi (zlí jazykové jí říkali tuším královna bez království, křesťanka bez víry a žena beze studu, ale to už tak zlí jazykové dělávají) a poslední kvartýroval v konventu augustiniánů, který při kostele býval. Pobyt v Římě na něj bohužel měl vliv, jehož výsledky známe z dějepisu. V každém případě by ale ozvěnou jména tohoto kostela měl znít Caravaggio, kvůli dvěma obrazům, které chová jedna z bočních kaplí: Umučení sv. Petra a Obrácení sv. Pavla.

Kostel, kde se rád zastavím snad pokaždé, když jsem v Římě, si projdu, pak se ještě zastavím v S Martia Miracoli, jednom ze „dvojčat” lemujících Corso (druhé dvojče je v opravě) a pak raději místo vycházky po Corse nasednu na autobus, abych se přepravil blíž basilice S Clemente, kterou jsemn plánoval jako původně první dnešní zastávku.

Jak už se mi stává, vystoupím příliš brzy, ale tentokrát se to hodí. Náhodou jsem totiž zrovna u slavného Angelica, jinak dominikánského theologického vyššího učení, které nese jméno Andělského učitele – to je ten Tomáš Akvinský, o kterém napsal výbornou biografii připomínající přezdívku, kterou Akvinát mezi spolustudenty míval: Tupý vůl. Asi se musíte jmenovat Chesterton, abyste do čtyř slov jména a přezdívky v titulu knížky napěchovali tolik paradoxu.

Stojím tedy před Angelicem a přede mnou, téměř doslova, strmí kostel S Domenico e Sisto, kerý ke škole patří. Schody tam jsou jak do nebe, ale otevřeně zjevně, tak se po nich vydrápu a pěkný barokní interiér si krátce prohlédnu.

Ke Koloseu, kam tedy zatím rozhodně nemířím je to už skoro z kopce a jak se k amfiteátru Flaviovců blížím, začínám si vzpomínat, kde najdu S Clemente, stačí jeden pohled na uliční ukazatele: no jo, Via Labicana, to mi něco říká! Vypravím se po ní, ještě si prohlížím vykopané zbytky Ludus Maximus (tuším). Na ceduli o nich píší, že to byla akademie pro výcvik gladiátorů, aby ne, když Koloseum je, co by uťatou končetinou dohodil. Mezi troskami vidím dva štíty a pak na okraji areálu dva muže v gladiátorských, čti legionářských, kostýmech.

Mně teď ale čeká něco zajímavějšího. Přiházím k basilice S. Clemente. Řím má mnoho památek křesťanského starověku, větších i menších, dochovalejších i spíše vzpomínaných. Ovšem takových jako je S. Clemente je málo. Dnešní basilika, původem z tuším dvanáctého věku, je krásná, ale sama o sobě by možná v konkurenci některých dalších nevynikla, i když mozaiky v apsidě jsou stejně starobylé a pozoruhodné, jako je barokní či pozdější strop poněkud nepatřičný. Výjimečnost basilice dodává to, co je pod ní. To takhle někdy před sto lety irští dominikáni, kteří basiliku spravují byli tak dlouho zvědaví, až se prokopali do historie, a sami do ní vstoupili. Vykopali, a zpřístupnili nejen původní basiliku ze čtvrtého století pod kostelem (pobořená při vyplenění Říma a zasypaná pro stavbu nynějšího kostela), ale i antickou římskou ulici z přelomu letopočtu ještě pod ní.

Prohlédnu si tedy znovu vrchni basiliku, pak rád vynaložím pět euro a sestupuji do starší basilky. Znovu mě udivuje, že se podařilo uchovat část fresek, zastavím se u hrobu sv. Cyrila v hlavní lodi (ano, toho našeho, bratra ze Soluně) a pak opatrně scházím ještě níž. Mezi skupinou německých studentů kličkuji nejprve k mitrhaneu a pak k domu, který mohl být oním původním domem-kostelem (titulus se těmhel nejstarším kostelům říká, ze kterého pak povstala ta dvě patra basilik nad námi. Zurčící voda kolem není ponorná řeka, což by se s ohledem na historické okolnosti hodilo, ale zřejmě docela „obyčejný” starověký římský vodovod. Fyzicky je to snad jen tmavé a trochu vlhké místo, ale přece jen procházka antickou ulicí mezi domovem možná současníků a apoštolů a mithraneem je pozoruhodná a podnětná. Při procházce lecjakou dnešní ulicí si pak, a tentokrát už vlastně ze zkušenosti, člověk řekne „nihil novi sub sole”.

Vycházím tedy na denní světlo také a zkouším usilovným pochodem do kopce zajistit, abych ještě před polední zavíračkou trefil další staroslavný kostel: SS. Quattro Coronati. Ti čtyři jsou mučedníci, odtud ty koruny, a o tom, kdo to byli, poučuje mě cedule před kláštere sester augustiniánek, jsou nejméně dvě verze: buď to byli dalmatší sochaři, kteří odmítli vysochat hlavu boha Asklépia, nebo římští křesťané urozeného původu, kteří se jí odmítl klanět. V každém případě o své hlavy přišli, získali pro ně ovšem nehynoucí korunu mučednikou a současně založili památku, na níž stojí kostel, který má kořeny ve čtvrtém století, současná podoba ovšem plyne z různých dob plenění a budování, jak už je v Římě zvykem.

Do zavíračky, siestu nedrží v Itálii nikdo nábožněji, než většina správců kostelů, to ještě stíhám, Dokonce zvládnu ještě nahlédnout do rajského dvora. Snad poprvé zkouším typicky místní postup. Zazvoním, i proto, že na druhé straně slyším hovor dvou žen, a mohu si být jist, že ještě nezavřeli úplně. Otevírá stařičká, schýlená, ale vesele vyhlížející sestra ve velkém hnědém hábitu. Pozdraví, řekne, ať se porozhlédnu, že zavře za pět minut. Malebnou chodbu obejdu, porozhlédnu se a svou neexistující italštinou povídám „Bello, molto bello.” Sestra přikyvuje a dodává něco v tom smyslu, že ano a že je to taky nejstarobylejší kostel v Římě. Nějaké nej vám poví v každých katakombách a mezi kostely, zejména těmi skutečně starověkými, to asi bude podobné. Pokývu, ještě jednou poděkuji a odcházím, abych milou a laskavou sestru nezdržoval.

Vycházím ven a jak se tak ulící, který od kostela po vršku Celia, dalšího z římských pahorků, vede, vídím na konci něco, co vypadá jako portiko dalšího kostela. Sice je poledne, ale jdu blíž, aspon abych si ověřil polohu, pokud by to byl některý z dalších zajímavějších kostelů pro další návštěvu. A věru, přicházím do ulice pojmenované po kostele S Giovanni il Rotodno, který mám také kdesi v seznamech, Portiko k němu ovšem nejspíš nepatří a ulicí se mi už ani moc dál jít nehce, protože si matně pamatuji, že tenhle kostel má spíše bizarní a vzácnou otevírací dobu (je jich takových v Římě spoustu). Program mi ale ostatně už měním kvůli dalšímu pohledu přilehlou ulicí. Poměrně blízko totiž vidím, zezadu vysoký vrchol fasády kostela se sochami. Těžko to může být něco jiného, než sv. Jani v Lateráne, římská katedrála. Papežské basiliky poledne nedrží, proto tam mířím i s tím, že od náměstí u svatojanské brány mi jistě něco pojede zpět ke Koloseu. Brzy se ukáže, že tahle změna plánu nebyl ideální nápad, ale když je po cestě tahle basilika, člověk prostě plány mění.

Přicházím tedy k Lateránu původě hlavnímu papežskému sídlu. Potěší mě, že je tentokrát otevřené baptisterium. Krátce si je procházím a pak pod lodžií, ze které papežové žehnávali tak, jak dnes z zpravidla z průčelí sv. Petra, bočním vchodem vcházím do chrámu sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty v Lateráně, římské katedrály: stručně a pro jednoduchost by se možná dalo říci, že svatopetrská basilika je papežův sídlení kostel „pro orbi” a sv. Jani „pro urbi”.

Tyhle basilky. Opět i vinou střídání budování a plenění Lateránská basilka dává svůj starobylý původ ponejvíce apsidou s bodově nasvíceným bílým biskupským trůnem. Ostatně z největších basilik má snad nejklasičtější interiér a atmosféru sv. Pavel za hradbami, který ovšem z větší části v devatenáctém věku vyhořel a je postavený znovu. Ať dělám, co dělám, když se basilikou procházím provází mě pocit, že prostě vězí v renesančním a možná raně barokním papežství. V tom smyslu he asi velice klasická v tom, že je to prostě nádherné veřejné shromaždiště a síň moci a slávy: jistěže a nepochybně postavené k větší slávě Boží a pro autentické držitele duchovní moci, ale to už člověk musí dovodit rozumem a držet se při tom, Připomínám si, že jsem už viděl dost basilik, které byly basilikami stavebně i duchovně, v Římě to ale není vždy bezprostředně zřejmým pravidlem. Při odchodu si všímám zvláštního a pro mě zatím neznámého projevu lidové zbožnosti. Skupinky lidí přichází k zavřeným hlavním vratům kostela a uctivě je líbají nebo se jich zbožně dotýkají. Držadla používaná asi k rozevírání dveří jsou tak oblýskaná, že zdaleka nejsou první.

Vycházím ven a napadá mě že to asi souvisí s nápisem na fasádě že svatý chrám Lateránský je matkou a hlavou všech chrámů města i světa. Současně si všímám, že mimo to jsou na fasádě vytesané velké znaky používané v době uprázdnění Petrova stolce: klíče sv. Petra pod jakýmsi ozdobným deštníkem. Fotím si je s nadějí, že tenhle znak nebude dlouho potřeba. Než se vypravím k autobusu, zamířím ještě k sousoší sv. Františka z Assisi s rukama vztaženýma proti basilice. Má připomínat sen tuším papeže Inoncence III., který viděl sv. Františka, jak podpírá bortící se budovu církve, což ho přimělo ke schválení františkánské a snad tuším i dominikánské řehole.

Ze srdce křesťanského Říma se tramvají vracím do srdce Říma antického.

Jak ví, každý, kdo prolistoval aspoň jednoho průvodce Římem, na Forum, Palatin a do Kolosea platí už pár let společná vstupenka a chytří ji kupují na Foru či u vstupu na Palatin a frontami u Kolosea pak jen s úsměvem proplouvají. Skoro se mu mi to povedlo opět.

Cestou k jednomu bočnímu vchodu jsem se ještě zastavil v basilice sv. Kosmy a Damiáma, což je z ulice starodávný kostel s pozoruhodnou mosaikou v apsidě a z Fora je to, asi tak dvě nebo tři patra níž chrám Antonia a Faustiny. Vítejte v Římě. Otcové františkáni poledne nedrží, rád se tedy podívám do kostela i průhledem dolů do chrámu, kde rád vidím, že je otevřeno též neb je tam nějaká výstava. Brzy zjistím, že budu docela rád, že tam otevřeno je.

Zatímco totiž mířím k Foru drobně kape. U vchodu musím absolvovat další slalom mezi školními výpravami, ale brzy mám lístek a vstupuji do Fora. Zjišťuji dvě věci, diktafon, který jsem chtěl použít jako přehrávač zvukových průvodců, nefunguje, na druhé straně ale značení na Foru se od poslední návštěvy notně vylepšilo, proto lze chodit po paměti a podle cedulí.

Jaksi pro pořádek se pokouším dojit až ke kapitolskému „konci” Fora, abych si je zase prošel celé a ne jaksi zprostředka. Zjišťuji ale dvě další a bohužel protichůdné věci: je přístupných více míst než minule, ale začíná pršet a hned tak asi nepřestane. Projdu tedy co lze od kapitolinské strany Fora právě po chrám Antonia a Faustiny, kde si jako mnhoho dalších sedám na schod a čekám, co bude s deštěm. Nakonec pokrčím rameny a jdu dál. Procházím kolem řady sloupů, o kterých si na ceduli čtu, že jde o čestné sloupy z doby dvě staletí před Kristem, ale o tom, komu byly věnovány prameny neví a ozdoby a nápisy samotných sloupů dávno zanikly. Nahoře na jednom ze sloupů se najednou ozve hlučné chechtání racka.

Prší pořád, ale u východu ke Koloseu se rozhoduji, že Palatin nevynechám. Nevím, jestli je v Evropě, ne-li na světě, park, který byl současně tak příjemný, tak nostalgický a tak prostoupený historií jako je Palatin, vrch antických paláců císařů a předních mužů říše. A nevím také, zda existují dvě horší doby k jeho návštěvě, než je (předpokládám) poledne vrcholného léta nebo jarní č podzimní vytrvalý déšť.

Zatínám zuby a chodím po Palatinu možná hodinu, možná méně. Velmi zajímavé „domy Livie a Augusta” už znaven vynechávám, viděl jsem je posledně a i když byl byl chvíli pod střechou, asi bych si stejně vystál menší frontu a to už se mi pravda nechce. Romulovu chýši nenacházím, k vyhlídce na Circus Maximus se už taky vláčet nechci, přesto ze zbytků paláců, nymfanejí a zahrad vidím docela dost. Opět chválím, že správci vylepšili, značení, prezentaci a zřejmě i rozsah přístupných míst. Povinný tip na krásné odpoledne v Římě, pokud zrovna neprší.

Tu a tam opět slyším zvučný chechot racků. Ti vypadají ze všech živých tvorů na Palatinu až pod ním nejspokojeněji. Podobně jako další dvojnožci s deštníky či v plášťěnkách už mírně zdeptaný scházím z Palatinu a z jakéhosi vzdoru se přece jen vláčím ještě do Kolosea. Trik s kombinovaným lístkem tu účinkuje, ale částečně. Expresní řada je poněkud přecpaná školáky a studenty, naštěstí brzy zjišťuji, že my samotáři máme vlastní pruh na tříproudové dálnici do arény a mohu tedy vejít v klidu.

Budu asi v menšině, pokud jde o běžné povědomí a návštěvnická čísla, ale ikonou a erbem starověké římské stavařiny a kumštu je pro mě Pantheon. Koloseum navštěvuji podruhé a vlastně proto, že když se rád vracím na Forum i Palatin, to hloupé řeznictví tedy vezmu za jedny peníze návštěvou při jednom. Obcházím ochoz na úrovni vstupu do kola rozhlížím se. Nenacházím žádný důvod své dosavadní dojmy měnit. Ano, je to stavební kumšť, a kdyby se dochoval v celém rozsahu ohromoval by ještě víc. Jen se mi pořád nedaří oddělit tuhle mocnou fabriku na antický sociální smír od toho, jak a v jakém objemu se tu ten sociální smír vyráběl. Odcházím s úvahou, že nakonec nevýstižnějším komentářem asi přece jen bude ten kříž, který stojí proti vchodu: Kříž, který stál a stojí, zatímco svět se zmítal a zmítá.

Zvážím v nepříliš pokročilém odpoledni svou situaci a nakonec zanechám všech plánů ještě někde pobýt ve městě a zotavovat se u kávy. Žádný šikovný autobus, který by mě dovezl blíž ubytování nenacházím, sedám tedy u Kolosea na metro a jedu na Termini, abych přestoupil na svou linku. Znovu zvážím a odmítnu kavárenské parkování a rozhodnu se ulevit bolavým nohám chytrým přestupem, Vystoupím z metra o stanici dřív, sednu a tramvaj a na bydlo to mám pár kroků.

Poslyšte ovšem, jak chytře, a vlastně předvídatelně přestupuje známý cestovní hlupák. Metrem ještě odjíždím a vystupuji podle plánu. Na náměstí, ze kterého vybíhá staroslavná Via Flaminia, respektive o zastávku dál, jezdí dvě tramvaje. Samozřejmě nastupuji do špatné a omyl mi dochází asi po dvou stanicích, když pořád nepřejíždíme přes Tiberu. Musím tedy, nohy čím dál víc protestují ještě přejít na druhou stranu ulice, či spíš náměsíčka a chytit spoj zpátky. Vystoupím ze špatné dvojky, ale správnou devatenácku nevidět. Má totiž jak jinak, svou zastávku o pár set metrů dál. Všichni římští svatí, co jsem jim za těch pár dní prošel po hrobech a kolem oltářů, mě ochraňují aspoň od poslední frašky. Samozřejmě si nejprve stoupnu na zastávku správné tramvaje ve špatném směru. Naštěstí pak už správně vystoupím a s provlhlou papírovou taškou se třemi knížkami: dvě o antické římské každodennosti a jedné o Foru (návštěva knihkupectví v Koloseu nezůstala bez následku), se po krátkém a usilovném přemýšlení nad ulicemi a směry už bez obvyklých zmatků vracím na ubytování. Je, poněkud pobuřujících pět hodin odpoledne, ale dnešní program je v zásadě skončený. Rozvěšuji mokré či provlhlé svršky, hledám suché převlečení, na stolek si dávám něco k snědku a píší deníček zmoklého turisty.

Posláno autorem: gkch | Březen 20, 2013

Rychlý Řím 2: Viva il Papa, park a bedekrová tůra

Velmi brzy po dopsání pondělního deníčku jdu spát s tím, že ráno musím vstávat co nejdříve, abych inaugurační mši papeže Františka nesledoval kdesi z konce Via della Conzilliazzione. Jsem tak velký optimista, že si dávám budík na pátou. Z postele se samozřejmě dostávám někdy kolem šesté a z ubytování někdy před půl sedmou, což je čas, kdy se mají otevírat vchody na píazzu sv. Petra.

Ostrým krokem tedy zdolávám něco přes kilometr z mého kouta Prati k Vatikánu. Přicházím hlavní ulící, kterou člově obvykle ke kolonádě u piazzy přichází. Cestou to vypadá, že Řím postihlo nebo postihne cosi hrozného: kolem cesty postávají nebo procházejí čím dál četnější skupiny carabinierů, příslušníků finanční stráže, městské a metropolitní policie. Vidím zvláštní skupinu v oranžových kombinézách jaké nosívají zdravotníci nebo hasiči, kteří mají ale na hlavách červené barety. Když se podívám blíž, zjišťuju, že je to maltézští rytíři. Tedy vojsko svého druhu vlastně. Čím blíž piazze, tím víc kombinéz záchranky, civilní ochrany a podobně přibývá. Řím hostí velké papežské liturgie a podobné slavnosti několikrát do roka, předpokládám tedy, že už na to římská radnice, úřady provincie Lazio a centrální složky vlastně mají šanony a podobné věci zorganizují spolehlivě, byť tentokrát věděli termín jen pár dní napřed. A po tom, co si museli vyzkoušet po úmrtí bl. Jana Pavla II. a při jeho pohřbu, už asi zvládnou úplně všechno a z pondělka na úterek.

Mezitím přicházím k ulici, tuším se jí říká podle brány sv. Anny, kudy bych běžně prošel na piazzu. Ovšem tentokrát vidím jen zástup kněží či bohoslovců, jeptišek a dalších poutníků. Nejhroší je, že se dav ani trochu nehýbe. Pár minut ho pozoruji, snažím se nahlédnout, co se děje vepředu a vídím, že tam vlastně jen stojí carabinieri u zátarasu a to je vše. Současně si všímám, že další „církevní uniformy” a skupinky s vlajkami míří kamsi na druhou stranu. Pokrčím rameny a jdu za nimi. Říkám si, že se to dalo čekat a kdo dlouho spí, na Concilliazzione stojí.

Pravda věru, na tom hloupém a ošklivém bulváru, který provrtal tupec Mussolini k Vatikánu se brzy ocitám. Překvapivě je prázdná. Postávají a popocházejí po ní hlavně kombinézy a uniformy ve službě poutníkům a veřejnému pořádku. Mezi nimi tu a tam ostrým krokem míří k piazze skupinky poutníků, není to ale žádný neprostupný dav.

Někdy kolem sedmé ráno se tak, ke svému vlastnímu příjemnému překvapení, ocitám na okraj náměstí sv. Petra a po chvíli pochopím i kudy dovnitř, Procházím obvyklou bezpečností kontrolou. Brašnu s fotoaprátem a ledvinku s dalšími věcmi posílám do rentgenu a procházím rámem. Kvůli telefonu, peněžence a knoflíkům na bundě samozřejmě vříská, ale to snad u každého, kdo jím prochází. Snad kvůli spoustě lidí je personál pružnější, než při rutinních konrolách při vstupu do basiliky. Policista asi odhadne, co zřejmě vláčím po kapsách a posílá mě dál. Navěsím na sebe brašnu a ledvinku a jdu se podívat, kam se dostanu. K druhému velmi příjemnému překvapení postupně zjištuju, že jsem takříjak v druhé řadě stojím totiž dosti blízko první bariéry, která vymezuje prostor pro běžné účastníky bohoslužby, před námi už je jen sektor hostů a pak sagrato na schodech basilky s papežským oltářem a sektory oficiálních delegací.

Opět si ověřuji, že platí to, znám z televizních záběrů. Universalitu církve shromážděné na píazze sv. Petra poznáte už jen podle té praktické maličkosti, že nedokážete zařadit všechy vlajky, které lidem vlají nad hlavami. Samozřejmě, jsou tu Poláci, i českou vlajku je vidět, velký prapor vlaje nad hlavou partičce Australanů. Zvláštní pohled je na čínskou vlajku v sektoru hostí. Tam si všímám i portugalské vlajky, a jen tak pro sebe si říkm: sorry hoši, ale tenhle papež mluví španělsky.

Vedle vlajek, které jsem nepoznávám (jeden kněz se také vehementně rozmachuje méně známým praporem , moudře si na něj ale velkými písmeny napsal: SAMOA) je mnoho těch, které už všichni znají, nebo si je stihli za ten týden. Modrobílých argentinských zástav vlaje nad davem asi nejvíc. Protože stojíme poměrně vepředu všímám si, že papežovi krajané přichází i do sektoru pro hosty. Národní vlajky kolem ramen, nebo jinak ozdobení v modrobílem, některé slečny s modrobilým zdobením pod očima: mám trochu dojem, že František asi ušil, jak to dopadne, když krajany žádal, aby na inauguraci nejezdili…

To už je kolem deváté a ze zástupu se poprvé ozývá „Viva il Papa!”. František v otevřeném papamobilu vyjíždí do náměstí. Nakolik jsem si stihl všimout projíždí poměrně důkladně, kolem nás projel hned dvakrát. V jednu chvíli na velké obrazovce na kolonádě vidím, že papež dokocne vysedl a zamířil k bariéře. Říkám si, že chtěl asi zabránit tradičnímu podávání nemluvňat před dvoje ruce, až večer si na internetu všímám, že šel požehnat nemocnému. Typický František, zřejmě.

Pak se papež vrací zpět dopředu a odchází do basiliky k úvodním obřadům. Vytahuji knížečku s popisem obřadu, rozdávanou dobrovolníku u vchodu, a postupně se s ostatními přidávám k dobře míněnému páchání násilí na liturgické latině.

Všímám si po chvíli, že kousek před námi se asi někomu udělalo nevolno. Je to kousek od bariér, proto ochranka reaguje po dvou zavoláních. Lidé, jinak velmi žářlive střežící svá místa, udělají ochotně uličku, na místě je za chvilku zdravotnk maltézské služby a kdosi další, přichází se podívat několik, podle vzhledu, čím dál důležitějších uniforem. Hlášení do vysílaček a mikrofonů v rukávech. Koukám, odkud přijede sanitka. Zjištuju, že logistika je tu krapet jiná: přijíždí vozítko typu golfového vozíku, ovšem i s modrým majákem, zdravotníci vezmou nosítka a pacienta naloží. Odjíždí odhadem do dvou tří minut od prvního zavolání kolemstojících na ochranku.

Mše nerušeně pokračuje, z italské papežovy homilie poberu asi tolik, že mluví o principu správcovství inspirovaném sv. Josefem,

Jako poněkud složité se ukazuje ve velkých sektorech a ohromné piazze přijímání, Ano, podávají ho zástupy kněží a bariéry lemují docela hustě. Jenže k těm bariérám se lidí musí nějak dostat a spontánní seberorganizace tentokrát vzniká pomaleji a mezitím se lidé se lidé k bariéře dost nepříjemně tlačí, pokud rovnou jen přes dva další nenatáhnou ruku a případně se ještě o hostii nepodělí s někým, kdo stojí za nimi. Tedy, obecně nic proti lámání chleba….

I když v pondělí vatikánský mluvčí P. Lombardi varoval, že inaugurační mše bude jistě mnohem delší než dvě hodiny, už někdy před půl dvanáctou zní náměstím zvučně závěrečné Salve regina. Následuje ještě Te Deum, ale to popravdě znívá při menších slávách zvučněji, prostě proto, že zde ho má latinsky zpívat střídavě schola s shromáždění, střídavě navíc každý na jiný nápěv. Zástup se tedy pomalu uvolňuje a posléze zvolna rozchází, samozřejmě za všelijakého skupinového focení s basilikou na pozadí.

Procházím se po ještě solidně zaplnně piazze, rozhlížím se a dělám si pár obrázků. Tamhle sestry františkánsky s nějakým italským vzkazem papeži Františkovi, jedna s nadšením nad hlavou třímá brazilskou vlajku. Támhle vidím bohoslovce s německou a argentinskou vlajkou na jedné žerdi. A kousek dál vidím jednu možná úplně, symoblicky nejvýstižnější scénku. Vedle sebe stojí a svým prapory radostně mávají dva lidé Jeden má státní vlajku Argentiny, druhý nějaký modrobíle šachovaný bavorský prapor s jakýmsi znakem. Inu dva papežové, dva kontinenty, dva národy, jen ty barvy vlastně zůstávají stejné, mimochodem barvy mariánské.

Odcházím z piazzy, zahlédnu jednoho karidinála, možná to byl lisabonský patriarcha z Portugalska, ale nejsem si na první pohled jist. Opodál stojící skupinka na něj volá „Grazie, grazie,” asi mu děkují za volbu papeže. Ohlížím se po zvuku zvonů a v levé zvonici basiliky vidím, že se houpe její největší zvon, zvaný campanone. Je to zvon na velké slávy: naposledy ho bylo slyšet před týdnem, když podle nové tradice potvrdil, že dým stoupající z komína nad Sixtinou je skutečně bílý a papež byl doopravdy zvolen. Na zástup na piazze ten večer pršelo, dnes je příjemný a velmi slunečný den.

Na okraji piazzy pracuje pár televizích štábů, sbírají ohlasy od poutníků. Via Conziliazzone je opět poměrně prázdná, lidé chodí chvílemi a v menších skupinkách. Vidím zvolna odcházející štáb CNN. Skupinka záchranářů a lidí z civilní obrany se zdraví s latinsko-americkými poutníky a hned se s nimi společně fotí: je vidět paraguajskou, peruánskou, brazilskou, argentinskou a tuším mexickou vlajku. Ozývá se železné rachocení, dělníci odklízí zábrany. Kamelot prochází se zvláštním vydáním listu Avennire. Velké obchody věru nemá. Docházím k Andělskému hradu. O zábradlí mostu se tam opírají policejní potapěči, zjevně měli klidnou službu. Kolem prochází asi tak padesátiletý chlapík v kněžském obleku, Před chvílí byl ve skupince, co se fotila se záchranáři. Teď už jde sám, peruánskou vlajku má chvílemi kolem ramen, chvílemi nad hlavou, Radostně se usmívá a lidem kolem mává na pozdrav.

***

Po dopolední slávě si jdu na chvíli odpočinout. Po hodince mi to ale nedá a mířím do ulic. Přesný plán nemám, nakonec si naordinuji jakousi bedekerovou procházku odpoledním a večerním Římem. Začínán, jak se sluší, na začátku, u severní brány Říma na Piazza Popolo. Pro začátek se rozhodnu vyrazit na místo, které ještě neznám. Nejprve se ale porozhlédnu po náměstí a všímám si pěkné inovace na fakírské téma známé i z českých ulic. Teď už ovšem nestačí jeden jakoby levitující chlapík, jsu dva a ten druhý toho prvního jakoby ve vzduchu na té jeho tyči drží. Je tu i jedna „živá socha”, ale s nehybností nepřehání, důrazným gestem mě například upozorňuje, abych ji jen tak nefotil. Nemám mimochodem ani zájem.

Staroslavný kostel S Maria dei Popolo má zrovna tradiční (od)polední pauzu a tak rovnou mířím za poznáváním, které jsem si na počátek odpoledne naplánoval. Vystoupám tedy, bez velkého nadšení z poměrně prudkého kopce, na pincijský pahorek a do zahrad Villy Borghese. Rozlehlé zahrady upravené ve své době ve stylu anglického parku hostí několik muzejí, především slavné Museum Borghese samotné, repliku shakespearovského divadla Globe (s obnoveným divadlem v londýnském Southwarku sdílí nejen rozměry a způsob stavby, ale i to že je ve svém okolí zasazen tak, že se ten barák nedá rozumně vyfotit…londýnský Globe se na druhé straně podstatně líp a snáz hledá) a spoustu místa k procházkám a odpočinku. Na dlouhé zamyšlené procházky ale doporučuji dávat pozor. Jeden park nevkusně často dělí poměrně frekventované silnice a dále tu je také ta okolnost, že jsou zde k zapůjčení různé samohyby od segwejí přes jakási šlapací autíčka pro jednoho až po rovněž šlapací vozíky pro čtyři lidi. A jsme v Itálii, račte pamatovat. Na druhé straně jízdní hlídky carabinierů vás jistě ani nepřejedou, ani neporazí a pěkně se na ně dívá.

Pro výetníka na bedekerové tůře je ale výšlap na Pincio zajímavý hlavně jako méně obvyklý způsob, jak se dostat ke Scala Spagna, čili Španělský schodům. Zajímavý je samozřejmě také pohled na blízké i vzdálenější okolí.

Toulám se, a místy lehce bloudím, parkem asi dvě hodinky, než si řeknu, že je vážně čas jít dál. Cestu Trinitá del Monti najdu poměrně rychle a za chvíli stojím u francouzské Akademie a pod kostelem na Trinitá del Monti. Jednak k němu vedou další strmé schody, jednak z něj právě vystupují zástupy francouzských chlapců s barevnými šátky kolem krku a vlajkami nad hlavou. Zjevně nějaká pařížská katolická organizace výletem v Říme. Do kostela se tedy proti proudu neštrachám a raději opatrně scházím dolů. Shora nnimochodem a poměrně logicky, schody Trinitá del Monty ani navazující Španělské schody dvakrát impresivní nejsou. A že jsou právě tyhle schody tak kosmpolitní ikona? Tak si to spočítejme: jmenuje se to tu celé po nedalekém sídle španělské ambasády, kostel nahoře i sousední Akademie patří Francouzům, A kousek vedle schodů je slavná čajovna, v jejichž hostinských pokojích zemřel anglický romantik Keats a vyskytoval se tam tuším i Byron. Inu římskou universalitu z Říma asi nelze vypudit a je jen zajímavé jaké podoby na sebe bere.

O tom, že podvečer bude bedekrovou túrou rozhoduje vlastně návštěva metra, které má stanici hned vedle schodů. Můj původní záměr svézt se ke Koloseu, podívat se do basiliky sv. Klementa a zkusit najít a prohlédnout pár kostelů na nedalekém Celiu maří zjištění, že zastávka je druhé lince metra a musel bych se přesouvat složitěji, i když ne o mnoho.

Dávám ale přednost pohodlnosti a svezu se jen o jednu zastávku na Piazza Barberini, odkud je to relativně kousek k fontáně di Trevi (po pravdě je to asi dál než pěšky od shodů, ale to už je dynamika plánování za pochodu). Tam se tedy, s tradičně nezbytnými orientačními zmatky přesouvám. Možná záleží, kterou ze tří ulic k náměstíčku s fontánou jdete, ale vzpomínám si, že když jsem tu byl posledně a přicházel do Corsa, fontána mě ještě daleko za rohem od náměstí svým jemným šuměním mile uklidnila, že jdu správně.

Tentokrát sice nic neslyším, ale fontánu nacházím nakonec dobře. Na maličkém náměstí vyjma jí vlastně skoro nic není. Tedy vyjma zástupů turistů, kteří fotí fontánu, fotí sebe navzájem nebo jen tak sedí a kochají se. Vzduch ale zrovna rozčísne policejní píšťálka, ale to jen nějací dva mladí málem do fontány vlezli a to se tedy nesmí. Napadá mně, že je to vlastně trochu zvláštní, že město tak překypující unikátními pamětihodnostmi, poklady všeho druhu a historií, jíž těžko hledat rovnou, má dnes za své ikony sice pozoruhodnou, ale ve svém jádru užitnou veřejnou architekturu, úspěšně nastrojenou do neurčitého romantického hávu. Funguje to ovšem úspěšně.

Rozhlížím se kolem náměstíčka a všímám si v rohu stojícího kostela. Nápis nad vchodem hlásá, pokud tomu dobře rozumím, že jej nechal postavit kardinál Mazarin. Zkouším nahlédnout dovnitř, zda je tam patrná nějaká snaha pokusit se oslovit davy vedle, o jemnou pastoraci přítomností a pozváním se tuším docela dobře pokouší v S Maria in Trastervere. V kostele je zrovna mše, kněz ji slouží s jedním ministrantem a tuším třemi lidmi v lavicích. Kněz zrovna začíná eucharistickou modlitbu, tak si na chvíli vzadu kleknu, když pak odcházím, vidím, že u dveří tiše stojí pár dalších turistů. Tak to tu snad i trošku funguje…a věřím, že nějaký moderní Mazarin by na něco přišel, jak „svůj” kostel využít, když kolen dnem i nocí chodí tolik lidí, kteří by chvíli rozjímavého ticha asi ocenili, pokud by dostali vhodné pozvání.

A když už jsem si řekl bedeker, tak tedy bedeker. Je večer a nohy bolí, volím proto tůru krátkou a lehkou. Mířím na jedno z míst, které jsem tuším v Ŕímě dosud nevynechal. Už je skoro sedm, ale Pantheon je pořád otevřený a pořád je v něm spoustu lidí. Jdu se na chvíli potěšit klidem, který /přes šumot a hovory turistů/ ve své prosté eleganci a jedinečnosti chrám a kostel vyzařuje. Jako obyčejně si také dám záležet, abych se nenápadně ale důsledně při příchodu a odchodu přežehnal a poklekl, Byl to chrám a je to kostel, a podle toho se v něm sluší chovat.

Když už tu jsem, dělám další tradiční zastávku za rohem v S Maria sopra Minerva. Kostel je už zšeřelý a prázdný, ale vejít se ještě dá. Příliš daleko se ovšem nedostávám, Šerem přichází bílá postava jednoho z otců dominikánů. Nic neříká, ale jednou rukou občas zvučně zvoní svazkem klíčů a druhou máchá, aby uhasil svíčky hořící u několika oltářů.

Přecházím tedy na poslední zastávku. Projdu se po i ve tmě příjemném a stále ještě živém Piazza Navona, za rohem pak povečeřím v jedné sice zjevně turistické (víc, než si pamatuji od posledně) pizerii Pasquino, podívám se, jak moc výřečný je dneska Pasquino sám. I když bylo v Itálii poslední dobou politické rušno, podstavec legendární „mluvící” sochy je prakticky prázdný, jen na malé ploše u paty podstavce je pár vylepených letáků.. Zpátky na ubytování po chvíli z již téměř nočního centra Říma odjíždím z náměstí Cinque Lunes, tedy Pěti měsíců tuším, ze zastávky, na kterou ze stěny dohlíží jedna z římských uličních Madon.

Do Říma jsem se tentokrát vypravil tak, jak nejsem zvyklý, bez velkého studování, plánování, s nevysloveným předpokladem, že možná stihnu oznámení nového papeže. Nu nakonec snad v úterý stihnu inaugurační mši, což je možná ještě lepší.

Když v pondělí ráno vystupuji na římském hlavním nádraží Termini, mám za sebou tradičně dlouhou a nanicovatou noc ve vlaku, ale jákasi energie mi ještě zbývá, proto se do města vydávám pěšky a ne metrem, ubytovat se ostatně mohu až za víc než dvě hodiny. Pobízí mě ostatně snad první pohled před nádražní budovou. Na druhém konci boční ulice vidím kus kupole a západní části baziliky S Maria Maggiore. Ověšen zavazadly nejdu dovnitř, ale s pomoci navigace a po troše zmatků mířím do centra na seznamovací procházku.

Procházím právě kolem antických for, podle „krabice na klobouky”, jinak též pomníku Viktora Emanuela II se orientuji, kde najdu Corso, abych se prošel ke Španělským schodů a možná na Piazza Popolo. Zvolna si vykračuji, rozhlížím se, říkám si, že je pravý čas vytáhnout fotoaparát, když tu najedno je s kocháním konec. Brašan s částí věcí, kterou mám přehozenou přes sebe tiše sklouzne k zemi Popruh se vytrhl nejdříve na jedné, pak na i na druhé straně. Najednou mám téměř víc zavazadel než rukou, uvědomuju si, že bydlení, ale i metro je pěkný kus cesty.

Po směšné a svou nešikovností lehce zahanbující epizodě ale nakonec bez velkého zpožděni zvoním u svého ubytovatele, líčím veselou historku z cestování a jdu se převléct z mokrých a zpocených věcí. Je teprve hodina po poledni a tak si říkám, že jsem sice utahaný, ale přece už nezůsanu do bydle.

Protože bydlím ve čtvrti Prati za Tiberou nejjednodušší a nejsnazší je samozřejmě procházka ke sv. Petru. Nebudu příliš mluvit o tom, jak jsem, stále ještě v dešti, poměrně jednoduchou cestu zvládám tak, že jse se k basilice přibližuji jaksi ze zadu, čili oklikou. Ale byl jsem tam a dokonce už vybavený směšnou, ale funkční pláštěnkou, na prodavače deštníků už jen vrčím nebo metám zlé pohledy, ale pláštěnka se hodí.

Nevím presně čím to je, jestli únavou, roztržitostí nebo monoliticky spíš turistickým davem, ale basilika na mně tentokrát působí méně než jindy, snad je to i tím, že asi kvůli přpravě inaugurace je zavřeno mnohem víc částí, než si kdy vzpomínám (boční kaple po pravé straně skoro všechny, včetně Piety atd). Navíc je v basilice poměrně tma, už ve tři odpoledne, což je hlavně tím, že jednak pod mrakem a jednak samozřejmě proto, že basilika je k východní straně obrácená vchodem a tak je už jaksi ve stínu.

Pravda je as i to, že hejna lidí s foťáky, tablety a smartphony u konfesia nad hrobem sv. Petra pod Berniniho baldachýnem žádnou velice duchovní attmosféru nevytáří. Jelikož se ale v basilice usilovně pracuje dozvídám se jednu praktickou zajímavou věc. Svícny a svíčky na hlavním oltáři jsou zjevně pomalu větší než dospělý člověk. Vidím totiž, a hned si, inu ano no, fotím, muže, který na oltáři svíčky vyměňuje.

Vycházím na ohromnou piazzu před baslikou a pozoruji, a fotím, jak dělnicí, nejspše sampetini starající se o provoz a údržbu basiliky, naváží a roznáší židličky pro koncelebranty, čestné hosty a podobě. Lepší sedadla měli, myslím, ještě složené, v portiku basiliky. Ještě zábavnější je pozorovat fotografy a kemaramany, jak si na piazze chystají záběry a stand-upy. Mimochodem někdy je velmi snadné mít ve foťáku stejný záběr jako AP. Na samém okraji piazzy u Via de Concoliazzione stojí jedna z novinářských tribun, pro televize z ní září ostrá světla a kousek vepředu stojí hasičské auto, že by se čekaly tak horké zprávy? Procházím po Conziliazzione, vidím velkoplošné obrazovky a vzadu u Andělského hradu pak další tribunu pro média. Dělám pár fotek a přemýšlím, co dál. Nakonec přejdu řeku, v Subway velmi dlouho eekám na levnou kávu, abych se pak dozvěděl, že si ji mám na mašině v koutě udělat podle návodu sám. Moc mi to nejde, ale nakonec mě obsluha vysvobodí, a vzápětí ostatně zjistí, že ve stroji nebyla voda. Dopíjím a jdu dál. Všímám si, že naproti přes ulici kostelník zrovna otevírá kostel sv. Jana Křtitele Florenťanů. Dozvídám se mimo jiné, že oltářní plastika je poslední dílo jednoho z Borominiů tuším. U bočního oltáře vidím relikviář, prý je to noha Maří Magdaleny, kterou jako vůbec první vkročila po Vzkříšení do Božího hrobu.

Přemýšlím, jestli teď pokračovat dál do města někam na Piazza Navona nebo ostrůvek v Tibeře a pak do Trastevere, malebného Zátibeří. Nakonec mi padne okono na název ulice kousek rohem: Via Gulia. Tak se tou slavnou renesanční ulicí, ulicí kostelů a paláců procházím. Dnes už možná schází bezprostřední kouzlo, ale historie tam bydlí v každém druhém paláci. Paláce zvenčí moc nápadné dnes nejsou, ale do kostelů, jichž je v ulici taky pěkná řádka nahlížím. Všude je ticho a skoro prázdno. Všímám si, že tady nejsou ani tak kostelníci, jako řeholnice. Tuhle se jedna modlí či co, u stolku s lampičkou, u Arménu klečí asi tři sestry před vystavenou Nejsvětější svátostí, v oratoři sv. Kateřiny Sienské sestra v bílém, asi dominikánka, klečí v první lavici, ale zrovna se zvedá a vychzí ven, u ucha drží bílý mobilní telefon a s kýmsi přátelsky hovoří.

Z ulice papeže Julia vycházím na Ponte Sisto, most papeže Sixta. Stačí pár pohledů a je zřejmé, že jsem nakonec přece jen v Trastevere. Odolám nabídce krámku s neonovým nápisem OPEN a ceníkem za výkladem s „pizzou proti krizi a letmo procházím pár uliček snad nejvéraznější římské čtvrti.

Nakonec z dnešního potulování po Římě udělám okruh. Dlouhou ulicí dojdu okrajem Trastavere zpátky k Vatikánu. Projdu jednou z bran, kolem nemocnice S Spirito dojdu ke kostelu S Spirito in Sassia, zrovna je tam v pokročilém běhu mše, jdu tedy dál. Všímám si že před kostelem stojí přenosový vůz slovenské TA3, přejdu okrajem piazzy a pomalu jdu bydlet. Cestou se ještě zastavím na kus jídla v sice turistické, ale obstojné pizzerii a kavárně. Odcházím dlouhou hlavní třídou z Vatikánu do Prati a všímám si, že přibývá karabiníku, příslušíků finanční stráže a dalších uniforem. Před inaugurací papeže Františka je zjevně čeká dlouhá noc a pak i den. A zatímco já se jdu na tu zítřejší slávu vyspat, abych se pokusil brzy vsát a stál někde blíž, než na konci Conciliazzione (s čímž stejně počítám) v opačném směru přibývá zas jiných uniforem. K piazze míří různé řeholnice, poznal jsem hábit Misionářek lásky Matky Terezy, ale bylo jich víc. Zjevně si jdou na ta první místa do front stoupnout už teď.  

Na procházku a punč do Vídně, kde dějiny útočí – ze zálohy


Máme prosinec a Advent, tak co podniknout jiného, než skočit na vlak či autobus a vyrazit na procházku a punč do Vídně, řekl jsem si první prosincovou sobotu. Jak jsem řekl, tak jsem i udělal, dělám to ostatně poslední léta každý rok, a co se mi cestou přihodilo, o tom tu teď ztratím pár obrázků a slov. Jelikož už do sídla starého mocnářství jezdívám příležitostně vícero let, jezdívám tam skutečně naslepo a opravdu na ten punč (nebo kafe, podle sezony) a procházku. Jenže ve městě jako je Vídeň, takové plány nezůstanou často bez odezvy. Až tam tedy pojedete, dívejte se kolem sebe a poslouchejte, protože váš výlet nemusí zůstat, řekněme, bez odměny.


Krátce před devátou ráno vystupuju na téměř již zaniklém Südbanhof (z cedulí u nástupišť přibližně chápu, že někdy od 9. prosince začnou vlaky stavět na nedalekém novém Hlavním nádraží, v místní řeči Wien Hauptbanhof) a jak jsem za ta léta naučený a zvyklý zamířím přes rušnou ulici do zahrad vídeňských Belvederů. Po pár krocích si, neb není sníh, který malebnost zahrad citelně mění, všimnu trochu legrační cedulky, že se plavání v jezírku přísně zakazuje. O kousek dál nicméně celou věc pochopím, neb jiná cedule varuje, že hloubka v jezírku je až dva metry a proto, rodičové střezte dítek svých.
Je zřejmé, že všechna varování platí pouze pro lidské návštěvníky, jelikož není třeba dlouho snášet důkazů, že na rozdíl od sezonní fauny, lidi zpravidla nevědí, co činí a k jejich ukáznění jest cedulí třeba, pokud je tedy zpomalí alespoň natolik, aby si je přečetli.
Sezonní fauna naproti tomu, alespoň ta ptačí, se chová, slušně a způsobile. Nikam jsem příliš nespěchal, proto jsem se na chvíli zastavil, abych se podíval, co se na jezírku, jehož historická úloha samozřejmě spočívá v tom, aby se na hladině halící dvoumetrový sloupec vody majestátně zrcadlil Horní Belveder, vděčným národem věnovaný princi Evženu Savojskému za válku, mimo jiné, s Turkem. Jeho kolega John Churchill, první vévoda Marlborough, od podobně vděčného národa dostal Blenheim Palace u Woodstocku kousek od Oxfordu, ale tam to bylo horší, hlavně pokud jde o finanční vyjádření vděčnosti lidu v poměru k rozpočtu stavby paláce.
Majestátné zrcadlení s uvědomělosti téměř dělnicko-rolnickou narušují v sobotním ránu četní rackové. Je jim odpuštěno, protože nad jezírkem občas ladně poletují a ještě ladněji po něm plovou způsobem, který plně odpovídá jejich bílým slavnostním stejnokrojům. Z okrajů jezírka a trávníku vedle na ně dohlíží nenápadná pořádková jednotka. Nějaké kavky, vrány nebo cosi podobného v šedé ptačí uniformě s černými ozdobami na hlavě a na…pozadí tu poletují, tu poskakují mimo vodu, která patří rackům a tváří se náležitě lhostejně jak se na gardisty patří. Do vody ale ani pařátkem nepáchnou, nemají ostatně proč.
Projdu kousek dál za Horní Belveder (Ano, vděčnost panovníka a lidu vystačila princi Evženovi na Horní a Dolní Belveder. Asi neměl ten problém, který měl John Churchill, jmenoval se Sarah, a jelikož to byla pana vévody zákonitá choť dosti již o tom. )


Nevím, jak kdo jiný, ale já se francouzskými zahradami a parky, mohu-li si náhodou vybrat, procházím nejraději pozdě na podzim, hluboko v zimě, nebo hodně brzy z jara. Možná je to proto, že je mi lehký smutek a jakási nostalgie, které jsou jaksi vestavěné do anglických panských sídel a jejich zahrad a parků, bez ohledu na roční dobu, jaksi bližší, než na setinu přesně spočítaná působivost, elegance a okázalost francouzských parků a zahrad. Nebo je to proto, že jsou to jediná období v roce, kdy tyhle zámecké kulisy nechávají trochu prostoru představivosti a osobním dojmům přihlížejícího a nenařizují mu co vidět a cítit kubíky přesně sestříhaného buxusu.
Scházím tedy belvedérskou zahradou, přemýšlím, zda je vyhlídka, do níž začínají trčet pořád další mrakodrapy nebo aspoň jeřáby, ještě pořád tak krásná, jako asi bývala za časů prince Eugena. Spěchám dodat, že k pokoukání je tu, navzdory pozdnímu podzimu pořád co. Parkem v sobotním ránu již dávno nepobíhá livrejované služebnictvo, ale kondiční běžectvo. Zrovna když jsem tam kromobyčejně rekreačně, líně a pohodlně procházel, převažovaly mladé běžkyně, kterým sport zjevně šel k duhu.
Vcelku mile naladěn tak přívětivou procházkou svou osvědčenou vstupní branou do Vídně, vykročil jsem ze zahrady do města. Je to tam kousek na Schwarzenberské náměstí a pak ke Karlskirche, a pak metrem nebo po svých až do samého centra. V plánu jsem neměl nic většího, než malou procházku na adventní trhy a trochou toho punče pro zahřátí. Jenže město jako je Vídeň má pro výletníky své plány.


Tentokrát se to seběhlo takhle. Přes ulici od východu z Dolního Belvederu stojí kostel, který už drahnou dobu slouží vídeňských Polákům (a aby se to nepletlo, zase o kousek dál někde poblíž jsem onehdy natrefil na ruský pravoslavný chrám). Ten má dvě takové maličké předzahrádky ohrazené nízkými plůtky. V jedné stojí už dost let tenhle ten bl. Jan Pavel II. v nejlepších letech.


V druhém kousku půdy stával kříž na paměť nějakých velkých misií. Jenže, jak tak letos koukám, žel přibylo důvodů ke vzpomínkám. Šestadevadesát jich ten Smolensk přidal. Postojím tedy, mrtvých vzpomenu a jdu dál. Za roh a přes ulici na Schwarzenberské náměstí.


Na obrovský pomník Rudé armádě jsem si už zvykl. Pravdavěru asi si těžko budu zvykat na to, co jsem si k němu teď našel, že tam stojí od srpna pětačtyřicátého, čtyři měsíce po osvobození města, ho Rusové nechali válečnými zajatci ve Vídni zjizvené a rozbité válkou postavit.
Nu nic, s myšlenkami na běžné věci adventní návštěvy přicházím a spíš ze zvyku přemýšlím, zda a jak ten bizarní monument bolševické okázalosti částečně přioděný do hávu respektují klasické sklony Vídně, vyfotit. Zjišťuji, že stojí na jednoznačně východní straně náměstí a k focení je tedy spíš na odpoledne.


Mezitím ale něco slyším. Zastavím se a poslouchám, pak se dívám, odkud to slyším. Na obrubníku u trávníku kousek od monumentu sedí chlapík s inštrumentem v klíně a hraje. Zaposlouchám se ještě jednou a dojmy shrnu do jednoho slova: Garmoška?. Pak přijde ještě jeden a přidá se. A není pochyb, mají tahací harmoniky a ty tóny zní jak od Moskvy, nebo od Kyjeva, odkud možná jejich pradědové jeli na západ a když měli velké štěstí, dožili se operací vojsk třetího ukrajinského frontu u Vídně zjara pětačtyřicátého.
V kapse zrovna nemám ani euro, ani hloupých pár centů, protože jsem ještě nehledal bankomat, proto přemýšlím, jak tu podivnou scénku zachytit, abych pouličním muzikantům nelezl přímo pod nos, to bych se pak cítil povinen jim cosi do klobouku hodit. Obcházím tedy dál kolem, vzhledem k tomu, kde hoši sedí a jak slunko svítí, moc možností nenacházím.
Na rozlehlém prostranství mezi památníkem a na zimu prázdným jezírkem s vypnutým Hochstrahlbrunnen (vodotrysk možná ještě vyšší než krasoarmějec na pomníku a taky o dobré půl století starší) je skoro prázdno. Všimnu si ale malé skupinky, možná prarodičů s vnoučaty. Bělovlasý muž si zavolá jedno z pobíhajících dítek, myslím, že to byla dívenka ještě předškolního věku. Dává jí do něco ruky, vypadá to jako menší bankovka. Zřejmě jí říká, aby je šla dát těm muzikantům naproti. Děvče odbíhá. Mám dojem, že bělovlasý muž hovořil rusky.
Inu, jedete takhle na procházku a na punč a tohle vám Vídeň provede, jen co v ní pobudete slabou hodinku. Katyň, Smolensk, krasnoarmějec a garmoška. Vřelé díky, dvacáté století.



Ještě si všimnu, že nějaký soudobý žertéř ozvláštnil náměstí jednak černou změtí abstraktních tvarů, která tvarem i jménem Morning Line volně připomínají hromadnou bouračku na rušné křižovatce poblíž, jednak na sokl posadil bizarní postavičku Neznámého umělce – což možná má evokovat nelichotivá jména Neznámý doplň zločin, který prý Vídeňáci figuře na pomníku dali.
Prokličkuji přes přechody, křižovatky a semafory, abych se uklidnil pohledem na bujarý marcipán Karlskiche, jedním pohledem se zorientuju, kde je Opera a kde vyčuhuje špice svatoštěpánské katedrály a pokračuji dál do centra.


Cestou dojdu k závěru, že punč a jehličí chvíli počká. A že když už na mě dějiny takhle zákeřně vyskočily v parku a s muzikou, postavím se jim čelem a zaženu je pod zem. Jak jsem řekl, udělal jsem. Mám to ostatně po cestě. Když někde v půli cesty po Kärtner Strasse kouknete do leva, uvidíte typický kapucínský kostel. Pod ním je od sedmnáctého století hrobka, v níž leží, k nynějšku počítáno, přes sto čtyřicet Habsburků v čele s císaři a císařovnami.
Pokud jste zrovna zemřeli a jste vysoce urození, zastaví průvod s vaší truhlou u hlavního vchodu a požádá otce kapucíny, aby vás pustili dovnitř. Odrecitují vaše tituly a hodnosti, vousatý kapucín vás ale nezná. Vpustí až ubohého hříšníka doufajícího v milosrdenství Boží. Pokud jste ještě naživu a prostého rodu, zamíříte k bočnímu vchodu, tělnatému civilovi v pokladně zaplatíte pět euro a můžete pod zem, tedy na návštěvu.


Prý se o Vídni říká, že je morbidní, smrtí posedlá a tak vůbec všelijak podobně nezdravá. Těžko říct. Nostalgické to město skoro určitě je, bizarní umí být taky, ale císařská hrobka je z morbidity sama o sobě neusvědčí. Její prý vysoké pořadí mezi návštěvnickými atrakcemi by snad mohlo spíš něco vypovídat o návštěvnících, než o obyvatelích. Já o tom v každém případě nic nevím, za nějakých deset let po schodišti k sakrofágům scházím teprve podruhé.
Mezi více či méně zdobenými sarkofágy, které ukrývají rakve panovníků, princů, princezen, velkovévodkyň a velkovévodů, a jsou rozestaveny po zemi nebo na soklech, se připouštím, cítím nepatrně nesvůj. I když na kapucínské poměry je to ještě pořád nesmírně střídmá podívaná, která tu a tam jen zajímavostmi pro kunsthistoriky, ne lekcemi z kosterní anatomie, jak tomu někdy u nich bývá.


Jeden pohled ale stačí a vidím, že když nic jiného, tak jednu lekci hrobka dává od podívání. Ani nejvyšší tituly a nejurozenější rod nebyly a nejsou plnou zárukou dlouhověkosti. Všímám si taky, co pohřební komora vypoví o panovnících jako takových.

Tady třeba odpočívá, v tom obrovském sarkofágu v pozadí císařovna Marie Teresie s chotěm. Ta prostá rakev vepředu, pokud tomu dobře rozumím, by měla uchovávat kosti Josefa II. Jako omezený osvícenec zřejmě nemohl rozumět tomu, proč a jak lidé slaví a truchlí a že věci mohou být nesmírně důležité i když nemají empiricky zřejmý účel, ale budiž mu ke cti, že sám odešel spočinout do na císařské poměry holé a ubohé truhly.


Marie Teresie asi zase chtěla, aby byla pamatována nejen jako významná a slavná panovnice, ale také jako žena a manželka. Náhrobek to asi vystihl, dějepisy to asi nezajímá.


O něčem podobném přemýšlím, když vstupuji do posledního sálu hrobky. Člověku až zatrne, když před sebou ty tři rakve vidí a připomene si osudy těch, kdo v nich leží. Zleva císařovna Alžběta Bavorská, známá „Sisi“, císař František Josef I. a korunní princ Rudolf. Jako rodina smutný příběh, jako jednotlivci tragické osudy, před dějinami svědkové zmaru. Císařovna a choť zavražděná, syn korunní princ zřejmě zemřel vlastní rukou, otec a manžel zestárl na trůnu a zemřel v soumraku říše, jíž téměř sedmdesát let sloužil.


Vejdu dál a všímám si, že na druhém konci místnosti je ještě jedna, nedávno uložená rakev, která dojem z hrobky trochu mění. Napadá mně, že není špatné, když země, která svůj panovnický rod svrhla a oficiálně jaksi zavrhla, dovolí stále jeho nejpřednější členy pohřbívat v rodinné hrobce v centru hlavního města a není tak úplně ztracený a beznadějný rod, který po tak ničivém pádu svého trůnu, vydal takové výhonky jako byl tenhle Otto von Habsburg.


Ale dost už podzemí. Vycházím ven, přejdu o kousek dál po krátkém popocházení ve frontě (advent je Vídni hodně vysoká sezona, víme) vstupuju do svatoštěpánské katedrály. Na chvíle tu zastavím skoro pokaždé, když se po Vídni procházím. Vejdu tedy a koukám. Přesně nevím, co tím chtěli básníci ze správy katedrály vypovědět, nebo snad vymalovat. Že by chtěli usnadnit práci nepříliš zdatným uživatelům Photoshopu? Evokovat, jak za jasného letního poledne stěny a sloupy zdobilo světlo dopadající přes krásné a bohaté vitráže, které katedrála už dávno nemá? V každém případě asi ta strakatá světla nějak souvisí s tím, že je Advent, že jsme ve Vídni a do katedrály tedy chodí denně asi víc turistů, než jindy možná za týden.


Ostatně v tomhle je Vídeň zvláštní město. Všímám si třeba, že pokud Vídeňáci nemají úsloví pěšky jako za vozem, asi by se je měli brzy naučit, protože tohle se jim tam stává v centru několikrát denně. Doufejme, že jim nepřijdou radit z Prahy. Co kdyby s sebou totiž vzali strážníky, kteří onehdy uvědoměle vykázali, neb páchali žebrotu a ne umění, ony fakíry, co na ulicích hrají levitování. Jak jsem totiž zpodzima ve Vídni viděl, tamní strážníky to ještě nikdo nenaučil.


Dokud ale dělají ve Vídni věci po svém, jdu se konečně podívat na některý z adventních trhů a ochutnat ten punč. Obojí úkol plním na trhu u radnice, který je ale čím dál méně kouzelný, proto dopíjím a dosti brzy odcházím.


Ostatně, jak dlouho by trvalo vám, než byste utíkali svou tvář ubohého hříšníka skrýt před čirou září téhle andělské nádhery? (novinka letošního trhu, obávám se).


Naštěstí, jsou ještě pořád trhy, kam se dá zajít bez příliš rychlé a těžké újmy na vkusu. Jako obyčejně se v pokročilém odpoledni k nádraží vracím s dostatečným předstihem, abych stihl pobýt na trhu u Karlskirche. Mezi stánky zaslechnu zvuk nezbytného flašinetu, přijdu tedy blíž a jdu se podívat, co tu mají dětičky za kolotoč.


Nu těžko říct, v které stodole ho skládali, a na které malé vsi měl premiéru, ale dítkám se zjevně líbí, a celkem je to pořád mnohonásobně milejší a lepší než andělská křídla degradovaná na cetky z pouti. Jak se tak navíc dívám, podezírám tvůrce, že nenápadně vychovává novou generaci steampunkového čtenářstva. Začínat se musí zlehka.


Už se pomalu chystám k odchodu, když si všimnu další zvláštnosti, kterou jsem tu loni neviděl. Davem se proplétají dva lidé se dvěma lamami. Když se seběhnou děti, občas některému půjčí šnůru a nenápadě dohlíží, jak caprt, který lamě nesahá ani do kohoutku zvíře hrdě vede na procházku. A po pravdě řečeno, býváme často rychle hotoví s tím, kdo je jak velká lama. Typicky městské. Vždyť se na ni (nebo na něj podívejte). Mistrem světa v shovívavé přezíravosti vyjádřené jedním je tuším velbloud (má na to vejšku), ale lama moc nezaostává. V každém případě se dívá chytře a očividně potlačuje smích nad něčím, o čem ví, že my nevíme.


Ve „vánoční vesničce“ u Horního Belvederu si dávám ještě poslední punč a pomalu mířím k vlaku. Nad Vídní se smráká, a to je možná nejlepší čas, kdy lze zažít adventní atmosféru se silnou příchutí velkého trvání, která sice dílem klame a svádí k iluzím, ale na druhé straně probouzí fantasii, bez níž snad nemůžeme zůstat plně bdělí. A Vídeň není snad nikdy jiskřivější a víc plná fantasie i přízraků (ať je má na svědomí něčí vkus si nešťastné dějiny) než právě v adventu. Stačí přijet na procházku a na punč. Pak se stačí dívat kolem sebe. A uvidíte, co uvidíte.

Posláno autorem: gkch | Prosinec 9, 2011

Punč, světla a stíny aneb vídeňský Advent

Záminku zajet si na procházku do Vídně najde člověk během roku vždycky nějakou, v adventu se to svede na punč, trochu té jehličnaté atmosféry a návštěvu koutů, na které ještě nebyla příležitost nebo čas. Třeba Prater, když už je kousek od jednoho nádraží po cestě. Ostatně na Prater ještě přijde řeč. Mimochodem Vídeň má v adventu opravdu sezonu. Ověřil jsem si to druhý adventní pátek dvakrát krátce po sobě. Nejprve jsem se ocitl v naštěstí krátké turistické frontě před Stephensdomem, který adventními turisty vskutku přetékal. O ulici dál jsem chvíli na to zjistil, že nápad sednout si na kafe do Café Hawelka mělo asi tak sto dalších lidí a ve slovutném a mile odrbaném podniku už věru nebylo volné ani místečko. Sednout na chvíli jsem si ale vážně chtěl, proto jsem klesl tak hluboko, že jsem o blok vedle zapadl do Starbucks. Mimochodem doslova, v přízemí mají jen prodej, posezení je ve dvou patrech pod ním a taky měli skoro plno. Jinak proti Starbucks samozřejmě nic nemám, ale zrovna ve Vídni je jaksi známkou spořádané zachovalosti věnovat se kavárenskému povalečství v místech, která v tom mají tradici dobrých sta let. Ostatně v globální franšíze vás nad grosser Braunere těžko zastihne podivný pocit, že sice víte, že sedíte v od pohledu starší kavárně, ale nějak se vám do toho plete dojem, že jste kdesi na návštěvě a kávu pijete v parádním pokoji po prababičce. Je pěkný, trochu zakramařený a elegantně sešlý. Tak na mně alespoň zapůsobila Café Nepomuk poblíž Spitalbergu (několik malebných zákoutí přibližně mezi Museumquartierem a Mariahilferstrase).

 

From viden advent 2011

Po několika letech pravidelných návštěv jsou už samozřejmě vídeňské adventní trhy (zejména ten u radnice) čím dál tím stejné, i když dívat se na to samozřejmě dá a punč pořád chutná. 😉

 

From viden advent 2011

Komornější a možná příjemnější je trh na náměstí Freyung u Schottenkirche ( v Praze by řekli u Hybernů), odkud je to ostatně pár kroků na poslední zbývající větší trh v centru na sousední náměstí Am Hof.

From viden advent 2011

Trh na Freyung je sympatický tím, že je víc řemeslný a víc obsazený drobnými živnostníky. Je to tak nějak tradičnější, autentičtější, nebo aspoň sympatičtější. Vášniví sběratelé si tu mohou pořídit i další hrníček do sbírky z vídeňských trhů, my škrti si necháme punč nalít do hrnku z trhu u radnice. 😉

 

From viden advent 2011

Na své si možná přijdou i další sběratelé. Někde mají Ježíškovu poštu na Božím Daru, jinde ji mají s vorlem a s c. a k zvláštním poštovním ouřadem.

 

From viden advent 2011

Když jsme u té pošty, odbočím na chvíli od adventu k pouličnímu umění, když už je ve Vídni ta vysoká sezona. Poslušně hlásím, že pouličnímu umění se ve Vídni očividně daří v zimě, v létě. Posledně jsem se zmiňoval o živých sochách. Těch přirozeně ubylo (i když vedle Mozarta s nabílenou tváří a zlatého Strausse na Graben opět seděl, totiž levitoval, fakír o kterém byla řeč minule). Tentokrát jsem si všiml nejprve téhle poštovní schránky. Pošta, advent, web nazvaný naděje…pěkný nápad. A mimochodem není to nejspíš žádný komerční guerilla marketing, na té adrese sedí podle všeho nějaký soudobý rakouský básník či co.

 

From viden advent 2011

A na Graben pak, mimo soch, muzikální pimprlata! Jen si nejsem jist, jestli dámy a dívky, které odměňovaly skopičiny dřevěného pěvce nějakými těmi drobnými, věděly o čem se to vlastně v té La Donna e Mobile zpívá a jak to v Rigolettovi působí nakonec i poněkud mrazivě (i když, po pravdě řečeno, ono na textech a libretu v té opeře kolikrát tolik nesejde).

 

From viden advent 2011

Ale zpátky k adventu. Na jeden trh bych zapomněl. Přitom ke Karlskirche stojí za to zajít z několika důvodů. Jednak monumentálnější barokní hromadu snad dokonce ani ve Vídni poseté sakrálním barokem nenajdeme—Fischerové z Erlachu prostě na skromnost nehráli a když to byla vlastně císařská zakázka, tak proč by se odstrkovali. Je to také kostel ve správě křížovníků s červenou hvězdou, takže jsme tak trochu u našinců. A navíc ten trh je rovněž příjemný, hodně řemeslný a snad nejvíc myslí na děti. (když pominu ve švech praskající dílničky v přízemí radnice).

 

From viden advent 2011

Ježíšek má totiž ve Vídni advent náležitě ošéfovaný. Není sníh? Tak se do prostoru, kde je v létě vodní plocha, aby se měl Karlskirche v čem vznešeně zrcadlit, navezou hromady slámy…a děti už vědí, jak si s tím poradit. Očividně se při stavění slaměných hradeb fajnově bavily.

 

From viden advent 2011

Ostatně zrovna u Karlskirche jsem nakonec v pozdním odpoledni našel pohled, který mi vídeňský advent shrnuje snad nevýstižněji. A ne, nevidím v celkovém obrázku nesoulad a protiklady adventního poselství na kostele (Ježíš se narodil i pro Tebe) a stánků s punčem a palačinkami pod ním. Ano, lze mít dojem, že některé z použitých estetických forem (kupříkladu trošku moc sladké Jezule na už tak dost marcipánovém kostele), nebo se může zdát, že se nám zas jednou před kostelem hádá duše s tělem, ale to je v posledku v pořádku. Nebudeme přeci zas takoví dualisté.

 

From viden advent 2011

Pokud by snad někdo měl dojem, že mu z toho marcipánu s medem zůstalo v ústech příliš lepkavo, snadná pomoc. Advent je také časem šera a tmy, než se nocí rozletí překvapivé světlo. A v tom soumračném světě se dají najít různé věci.

 

From viden advent 2011

Když jsem v podvečer na chvíli zašel do Prateru, měl jsem chvílemi dojem, že by se tu mohli docela dobře odehrávat nějací Österreichische Götter. V každém případě je zřejmé, že pouťové atrakce potřebují noc, aby působily kouzelně, ve dne zpravidla vyhlíží spíše přízračně.

 

From viden advent 2011

Neilu Gaimanovi samozřejmě do řemesla fušovat nebudu, ale Američtí bohové jakoby se kdesi kolem proplétali.

 

From viden advent 2011

A kdyby jenom oni. Zrovna, když nad tím člověk přemýšlí, potká tenhle stánek. Ballwurl? Řekněme to takhle. Dokážu si představit příběh, ve kterém jistý dávný rek bude na zimu jezdit z rodných ostrovů na jih k, řekněme, bratrancům. Nemusíte vypít příliš mnoho punče (nebo medoviny), abyste si toho všimli. Pokud vás tedy bohatýr neopije buřtem. Zkrátka vídeňský advent má více podob a tváří…a potrvá ještě dobré dva týdny. Jak jsem říkal, záminka pro vyjížďku na procházku Vídní se v tomhle čase hledá ještě lehčeji, než jindy.

Posláno autorem: gkch | Září 30, 2011

Vídeňské výjevy

Byl jsem se zase podívat po čase na pár hodin do Vídně a našel pár výjevů, které jsem ještě neviděl a jsou myslím docela zajímavé.

From Vídeňské výjevy
tahle lampa prý byla tak pěkná, že po ní ulice dostala jméno. No nevím, buď se jim nepovedla kopie nebo měli staří Vídeňáci žasli nad kde čím 😉

Ovšem hnedle naproti..

From Vídeňské výjevy

mají vymalovanou legendu o tom, jak pod středověkou pekárnou hnízdil basilišek a odporně tam smrděl a jak ho nakonec dostali zrcadlem, kterému vrátilo jeho petrifikující pohled.

From Vídeňské výjevy
a tohle z něj, prý, zbylo.

From Vídeňské výjevy
barokní kostely ve Vídni soutěží v okázalosti a eleganci. Ovšem otcové jesuité v jinak předpisově luxusním interiéru mají tuhle podivnost. Zkusím někde vyšťourat, jestli ta připosražená iluzívni kupole je chyba nebo vlastnost. Tohle je mimochodem asi pohled, kde je její tvar ještě tak nějak nejméně pomačkaný.

From Vídeňské výjevy
když jsme u výjevů, tak popravdě řečeno, kdyby blbost nadnášela, tak se tahle skládka stavebního materiálu vydávaná za moderní mobiliář vznáší hneddle vedle té pomačkané kupole. Současní jesuité sice bývají prudce a ukrutně módně moderní, ale tohle už je k smíchu…

From Vídeňské výjevy
k smíchu jsou i věci jiné…některé opravdu docela vtipné…

From Vídeňské výjevy
jiným se vtipu musí dodat pro potlačení blbosti. Aneb koně v Hofburgu? Ale samouřejmě. Ovšem ten Hummer? Hrom do něj. (byl to taxík btw)

From Vídeňské výjevy
velmi potěšující je myslím rostoucí kreativita pouličního umění. Samozřejmě tam někde stál i Mozart vz. zlatá socha, ale viděl jsem i kluka, který tvořil s pomocí jakési jednoduché tyče s okem a kbelíku mýdlové vody obří bubliny a vedle nezbytného klobou měl cedulku s vysvětlením v angličtině „Sbíráme peníze na cestování po Austrálii a Asii. Užijte si bubliny!“ Nu a o kousek dál, před velkým obchodem Tiffany (nápisy jsem holt kreativně ořízl), stál v křižovatce Invisible Man…

From Vídeňské výjevy
a kousek dál, na Graben, si takhle bezostyšně levitoval fakír. O zem se na první pohled opírá jen tou holí, jaký je v tom trik mi zatím není jasné. 😉

From Vídeňské výjevy
a hnedle vedle byli tihle šílení vojáci.;) POdle všeho je to taky nějaká reklamní kampaň.

POblíž totiž

From Vídeňské výjevy
stály tyhle slečny, a jelikož jich přibývalo a měli na zádech nápis „Fashion police“ raději jsem se tam dál moc nezdržoval. ;))

Jó, to pár hodin před tím, jsem se v Museum Quartieru i chvíli zdržel. Jistý výrobce kávy tam měl jakési promo, kde člověk přišel k celkem chutné kávě i zákusku a mohl si posedět na pohovkách, které s tou akcí souvisely – dlužno dodat, že byly poměrně tvrdé. ;))

Když mluvím o kávě, samozřejmě jsem si už před tím kávu dal i v kavárně – byl jsem přece ve Vídni, 😉 Při posledních návštěvách jsem většinou zapadl do Café Hawelka, a dlužno říct, že je to, při všem svém věhlasu, příjemně neokázalý podnik.
Tentokrát jsem tam sice mířil taky, ale nakonec jsem se nechal zlákat kavárnou zasazeou do staré lékárny na Augustinerstraße, pokud se nepletu, hnedle vedle Hofburgu. Celý ten nápad zkombinovat dobový stylový interiér s prodejm příslušného zboží poněkud suvenýrové povahu a do toho zasadit kavárenské stoly a lavice působil trochu malebně zmateně, ale tak už to v podobných krámcích bývá. Na kafe to ale bylo akorát a taky originální alternativa, když se člověku pořád ještě moc nechce do těch největších a dnes od podívání trochu snobských a dosti turistických největších vídeňských kaváren. 😉

Sečteno a podtrženo, jak vidno, do Vídně se hodí zajet třeba i jen na otáčku a jen se tak projít ulicemi. Jeden nikdy neví, co potká a objeví.

Older Posts »

Kategorie